Is he my destiny? Or he?

»the nineteenth part«

GUYS, GUYS, GUYS. Omajgoš. Vidíte to? Oly to sdílel. Zemřela jsem :DDD každopádně, za to děkuju VÁM! Protože nebýt vás, už dávno bych nepsala a toto by se nestalo. Děkuju:33
Dnešní díl proto věnuju vám všem, co čtete a votujete*_*
A teď! Příběh..^^

„I tobě. Co to bylo, ten snap a fotka na insta?" otočila jsem se na něj, když jsem si sedla do tureckého sedu. Ušklíbl se a pokrčil rameny. „Co by." odpověděl a já protočila jsem očima a stoupla jsem si na zem. Protáhla jsem si ruce i nohy a popadla svůj mobil a kabelku. „Musím už jít." usmála jsem se jeho směrem a vyšla ke dveřím, když jsem zastavila a začala uvažovat, co vše tím vlastně pokazím, ale pak jsem si řekla 'nah' a otočila jsem se. Přišla jsem k posteli, naklonila jsem se a vlepila mu pusu na rty. Docela šokovaně se na mě podíval, ale to už jsem odcházela ze dveří, kde jsem mu ještě naposledy zamávala, jelikož jsem věděla, že za necelý týden odjíždím na dovolenou a vrátím se až na začátku srpna.
Dovolenou přeskočím.
Po dovolené..
Celou dovolenou se mi Marek snažil napsat, ale já na jeho zprávy neodpovídala, jelikož všechny byly na styl 'Proč ta pusa?' a takové. Sama jsem nevěděla proč, ale bylo mi po tom zvláštně. Posnídala jsem a posilněna jsem se rozhodla na pár chvilek skočit do bazénu. Sice nebylo vyloženě letní počasí, ale občas mám šílené nápady. v plavkách s ručníkem jsem seběhla schody a otevřela dveře na terasu. Všechno jsem ze sebe shodila a jedním krásným skokem jsem šipkou přistála ve vodě. Miluju ten pocit, chladivá tekutina na těle a volnost. Kdysi jsem byla v plaveckém družstvu, ale nechala jsem plavání, když jsem vyrostla a změnila se mi celá postava. Docela dlouho jsem jen plavala na hladině a ignorovala cokoli nebo kohokoli. Najednou se vedle mě ozvala rána a já se postavila na nohy. Když jsem se ohlédla po důvodu toho hlasitého zvuku, uviděla jsem Nora, spokojeně plavajícího na hladině. Hned na to už běžel do otevřeného baraku a nechal mě znovu a opět samotnou. Pár minut po něm jsem se rozhodla,  že už mi to stačí a venku jsem si namířila k látce natažené mezi stromy. Ležela jsem v síti na zahradě a poslouchala písničky. Najednou jsem měla pocit, že slyším něco kromě Skrillexe či Eminema, takže jsem si jedno sluchátko vytáhla, abych zjistila, že na mě mamka volá. „Anoo?" zakřičela jsem na ni zpátky a posadila jsem se, abych viděla, jak stojí ve dveřích. „Máš tu návštěvu." ohlásila mi a zmizela v domě. Stoupla jsem si do bot a se slovy 'koho to sem čerti nesou' jsem se vypravila k terase a přes ni chodbou k hlavnímu vchodu. Přitáhla jsem si mikinu, stáhla rukávy a psychicky jsem se připravila na to, být milá na osobu, co bude za dveřmi. Vzala jsem za kliku, otevřela dokořán a začala se usmívat. Bohužel po tom, co jsem onoho člověka uviděla, mi úsměv z tváře hned zmizel.
„Ahoj Káťo, máš čas?" usmál se na mě nervózně Vita, ale hned na to, se zamračil směrem doleva. Zajímalo mě proč, tak jsem trošku vylezla ze dveří. Bohužel, moje chyba. Kdybych se nepodívala, nekoukala bych do tváře dalšímu člověku, se kterým jsem měla jen krátké 'něco'. Kdybych se nepodívala, nekoukala bych právě na stejně se mračícího Víťu a Olyho.