Immitis Vitae

13. kapitola

"Ahoj, dámy!" pozdravila nás s úsměvem Mayce, když jsme se sešly před klubem ve Wellsu, kde to už žilo. Před chvílí nás tady vyhodila Emily a teď dorazila Mayce a párty mohla začít. Pozdravily jsme se a vešly jsme dovnitř. Sedly jsme si ke stolu a objednaly jsme si pití. Nealkoholické. Ještě nám nebylo 18 a netroufneme si pít. Třeba, když jsme na diskotéce u nás v Pembroke nebo v Seafordu, tak to si třeba alkohol dáme, protože to jsou menší města/vesnice, kde kontroly moc - vůbec nejsou, ale tady ve městě ano. 

"Tak na tvoje první závody, na vaše dnešní vítězství a na mnoho dalších úspěchu a na nás!" pronesla Mayce přípitek, když nám donesli Colu. Přiťukly jsme si a šly jsme tancovat. Na parketu to žilo. Hudba hrála, ve vzduchu bylo cítit uvolnění a hustý vzduch. Hudba otřásala sálem a lidé se do rytmu hýbali a vlnili. S holkama jsme dělaly to samé. Všechny tři jsme tančily buď spolu nebo vedle sebe samy, prostě nejlepší kamarádky. DJ byl dneska skvělej. Pouštěl tam samé dobré písničky a lidé ho povzbuzovali. 

Tancovaly jsme, pak jsme chvíli kecaly u stolu a popíjely pití a pak zase tancovaly. Užívaly jsme si to tak, že jsme trochu zapomněly na čas. Hodiny už ukazovaly dvě hodiny ráno. 

"Bethy už jsou dvě. Budeme muset jít, ač se mi vůbec nechce," řekla sem s úsměvem. Všichni byli vysmátí, jak kdyby do vzduchu pouštěli nějaký plyn, po kterém se každý chtě nechtě směje a přijde si fajn. 

"Jej, škoda. Fakt musíte?" zeptala se Mayce. Bethy přikývla. Začaly jsme se balit.

"Bylo to fajn, někdy to zopákneme, jasné?! Měj se, May," zamávaly jsme jí a s Bethy jsme vyšly před klub. Mayce tam ještě zůstala. Vsadím se, že si společnost stoprocentně najde. 

"Jak pojedeme domů?" zeptala se Bethy. Zasmála jsem se. Jasně, ona nikdy moc necestuje, protože školu má ve vesnici, ale já cestuju, takže vím, kdy co jede i takto ráno. 

"Za půl hodiny jede bus z busáku. Musíme tam dojít pěšky," odpověděla jsem ji. 

Byla tma a všude ticho. Pouliční lampy svítily, ale i tak jsme se bály. Šly jsme bok po boku potichu tak, aby si nás nikdo nevšiml. Klub byl celkem daleko od autobusového nádraží na kraji města. Šly jsme takovou, jak to nazvat, osadou? Z jedné strany baráčky / paneláky a z druhé strany les a louka. Světla svítila, jakože nesvítila. Svítily jsme si telefony. Najednou se ozval zvuk. Obě jsme se lekly. Otočily jsme se, ale nikde nikdo nebyl. Šly jsme dál, ale ozvalo se to znova a po chvíli znova.

"Co to je?" zeptala se mě Bethy.

"Nevím. Je to, jak řehtání. Ale, kde by se tady vzal kůň? Spíš už mám slyšiny."

"Mě to taky přijde, jak kůň," řekla Bethy a opravdu. Ze tmy se ozvalo další zařehtání. Otočily jsme se tím směrem. Byla tam neohraničená louka. Pomalu jsme šly po louce. Tráva byla mokrá a začínalo mrholit. 
Šly jsme po louce a vzádu skoro u lesa ležel kůň. Obě jsme se s Bethy zastavily a nevěřily svým očím. Kůň byl zdevastovaný. Krvavé šrámy po těle, vyhublý, tmavou srst, hřívu i ocas zacuchané a v očích strach, bolest a smutek. 

"Panebože!" řekla jsem a do očí mi hrkly slzy.

"Kdo mu to mohl udělat?" promluvila po chvíli Bethy a pořád byla jako v tranzu.

"Nevím, ale nemůžeme ho tady nechat. Zavolej mamce jestli by mohla přijet i s přepravákem," řekla jsem jí a pomalu jsem šla ke koni. Nejdříve byl v klidu, ale jakmile jsem byla skoro u něj, tak sklopil uši a vycenil zuby.

"Klid, neboj. Nechci ti ublížit, ale pomoc," mluvila jsem na něj chlácholivě, ale bez úspěchu. Opět vycenil zuby. Pokoušel se vstát, ale po marných pokusech to vzdal. Otočila jsem se na Bethy, která pořád bez hnutí stála na místě.

"Bethy, zavolej mamce, rychle," řekla jsem ji znova a to už zareagovala. Odešla opodál telefonovat. Znovu jsem se pokusila dostat se ke koni. Po pár pokusech se mi to podařilo. Sice nerad, ale nechal se pohladit. Přejela sem mu po krku až přes krvavé šrámy. Pozorně mě sledoval a zkoumal svýma tmavýma očima. 

"Neboj se. Postarám se o tebe. Už to bude dobré, bude to fajn. Neboj," usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. Přivřel oči a nechal se hladit. 

"Tak, co?" zeptala jsem se Bethy, která přišla. Byla úplně mokrá. Ani sem si nevšimla, že začalo pršet a lilo jako z konve. Já, Bethy i kůň jsme byli promočení až na kost.

"Byla naštvaná, že ji budím, ale když jsem jí vše vylíčila, tak říkala, že nabere pár chlapů a dorazí, co nejdřív."

"Ok."

Lindy dorazila během dvaceti minut. Pořád lilo jako z konve a mě i Bethy byla zima. 

"Bethy, Ronnie!" přišla k nám Lindy a objala nás obě.

"Co jste to zase vyváděly? Panebože, ten je zubožený. Chudák! Musíme ho nějak naložit," řekla Lindy a sledovala koně. Opět měl v očích strach a nedůvěru. 

S Lindy přijeli dva chlapi a v autě měli připravené popruhy a plachtu, kdyby se nemohl zvednout. Lindy přinesla ohlávku s vodítkem a šlo se na to. Lindy se k němu přiblížila, ale vycenil na ní zuby. 

"Já to zkusím," řekla sem nejistě a vzala ji ohlávku z ruky. Pomalu sem k němu šla a mluvila konejšivě na něho. Uklidnil se a já mu opatrně nandala ohlávku s vodítkem. 

"Zkus jestli se nezvedne," pobídla mě Lindy. Zkusila sem to, ale nic. Zatáhla jsem ještě jednou, jenže jak pršelo, tak mi podklouzly nohy na mokré trávě a já spadla. To koně vylekalo a zvednul se.

"Šikovnej koník," poplácala sem ho opatrně po krku. Trochu se leknul, ale pak si to nechal líbit. Rozešla jsem se jestli zvládne jít taky. První krok vypadal, že zase lehne, tak ho chlapi podepřeli. Nelíbilo se mu to a chtěl kopat, ale na třech nebo na dvou nohách by se neudržel už vůbec, tak si to nakonec rozmyslel. 

Opatrně jsme došli k přepraváku, naložili jsme ho, nasedli jsme a jelo se. 

Huhůůů, zdravím :D Moc, moc, moc, moc se omlouvám, ale opravdu to nešlo napsat dřív. Teda jako šlo, ale ... :D Prostě další díl je tu :) Snad se zalíbí a doufám, že to je aspoň trošilinku reálné :D Pěkné čtení :)