Immitis Vitae

26. kapitola 2/2

Ráno jsem se probudila a v pokoji pro změnu nikdo nebyl. Bylo už deset hodin, tak čemu se divím? Vstala jsem a dala se dohromady. Půjčila jsem si nějaké šminky, které měla Bethy v koupelně a snažila jsem se zamaskovat můj krásný a poctivě fialový monokl pod okem. Celkem se mi zadařilo, ale stejnak to je trochu poznat. Jsem zvědavá, jak na to zareagují doma a Lindy a ostatní ve stáji. To bude vysvětlování. Ach jo! Aspoň, že noha už tolik nebolí.

Sešla jsem do kuchyně a nikdo tam nebyl. Na lince ležel papírek se vzkazem: Jsme ve stáji :) . Nasoukala jsem se do mikiny a vydala se do stáje. Díkybohu jsem cestou nikoho nepotkala. Na dolní jízdárně trénovala Emily Adél s Ellie. Jejich další společný trénink na licenci. Adél s Minervou a Ellie s Royalem. Myslím, že obě licenci zvládnou. Jen nechápu, proč je netrénuje Lindy, ale Emily.

Prošla jsem stájí. Všichni koně byli v ohradě až na Rami s malým Romeem a Layala. Pohladila jsem ho po hlavě a vydala jsem se do klubovny, ze které vycházely hlasy. Doufám, že tam je Beth s Mayce a ne někdo jiný.

"Ahoj, Ronn!" vyskočily obě z křesel a objaly mě.

"Tak jak ti je? Bolí tě něco? Jsi vpohodě?" staraly se. Potěšilo mě to.

"Jsem v pohodě holky. Nebojte. Monokl jsem zamaskovala a zbytek je už dobrej," usmála jsem se. Mayce si mě změřila pohledem.

"Tak fajn, ale kdyby něco tak si běž ještě odpočinout!"

"Jo, neboj," zasmála jsem se: "Díky holky za vše. Omlouvám se, měla jsem vás poslechnout."

"To je v pohodě. Každý dělá chyby," usmála se povzbudivě Bethy. Byla jsem ji vděčná.

"A kde je vůbec Lindy? Ví to? A co kluci?"

"Máma jela za nějakou kámoškou. Kupuje si koně a chtěla pomoct s koupí. Přijede až večer. Kluci jeli po snídani domů, ale asi se ještě staví, snad, říkali. Ale spíš až zítra," usmála se zasněně Bethy. Nechápavě jsem se podívala na Mayce a ta naznačila srdíčko. Zasmála jsem se.

"Tak to jo. Co dnešní trénink? A proboha! Však dneska je soudný den!" zděsila jsem se.

"Cože je?" nechápaly holky.

"Soudný den přeci! Jestli tu Layali zůstane nebo jestli se ozval nějaký majitel."

*** 

Na oběd jsme měly jít s holkama k mojí tetě, ale holky to parádně vyřešily. Napsaly jí, že jsme se jely podívat na prestižní závody do zahraničí a že přijedeme až večer. 

Lindy se vrátila během odpoledne. Já už se mezitím vrátila do své kůže a sledovala jsem, jak Bethy učí Mayce komunikovat s koňmi. Na práci si vzaly dvouletou Roxy, které tato práce jde. Je mazlivá a velmi komunikativní. A taky je klidná. Taková naše beruška malá.

"Ahoj holky. Tak jak jste se měly?" usměje se na nás Lindy a opře se vedle mě o hrazení jízdárny.

"Ahoj mami. Šlo to. Zrovna ukazuju Mayce, jak je Roxy komunikativní. Oboum jim to jde. A co ty? Koupila si Magda toho koně?" 

"Jo, plácli si. Příští víkend si pro kobylku jede."

"Tak to je super! Jak vypadá?" vyzvídala neustále Bethy. Byla jsem ráda, že se mě rozhovor nějak netýkal, ale taky jsem chtěla vědět, co Layali.

"Je to menší tmavě hnědá, skoro černá, kobylka. Je mladá a má taky na hlavě bílou hvězdičku. Je kouzelná. Určitě by se vám líbila," usměje se Lindy.

"A co Layali?" zeptám se po chvíli ticha.

"No, teprve budu na policii volat a uvidím, co mi řeknou," řekla Lindy a podívala se na mě: "Víš co? Běž ho zkontrolovat. Zavolám tam a brnknu i veterinářce, jo? A na dnešní noc s vámi počítám děvčata! Koupila jsem popcorn, sušenky a víno, dámy!"

"Jasně!" řekly jsme všechny tři sborově a Lindy nadšeně odcházela. 

"No, tak snad nám to policie nepokazí špatnými zprávami," řekla jsem.

"Snad ne," opáčila Bethy.

"Víte co? Věřím, že Layali bude s námi ještě dost dlouho," usmála se jistě Mayce. Doufám, že má pravdu.

***

Stála jsem před Layaliho boxem a čekala jsem na zprávy. Strašně jsem doufala, že nám - mně - zůstane, ale říkala jsem si, že ne, aby mě to pak tolik nebolelo. Představovala jsem si, jak si pro něho přijede jeho majitel, naloží ho a odveze si ho neznámo kam. Nervózně jsem chodila tam a zpátky. Layali mě jen nechápavě pozoroval a zbystřil, až když přišla Lindy.

"Tak?" vyhrkla jsem napjatě. Nevypadala potěšeně. Bála jsem se, co řekne.

"No, vyšetření je uzavřeno."

"A?"

"Nebude to lehké, Ronnie. Ani pro jednoho z vás," řekla a pohladila hřebce po hlavě. Sklopila jsem zrak k zemi. Z očí se mi kutálely slzy. Jak jsem si mohla myslet, že tu zůstane? Že by mohl být jednou můj? Nesmysl! Jsem tak hloupá!

"Nebude to lehké, protože oba budete muset makat. Nejdříve se musí pořádně vyléčit. Pak ho budeš muset trénovat. Kdo ví, třeba ho před kastrací necháme připustit, ale kastrace bude další krok, který budete muset zvládnout. To víš, hřebce si tu nechat nemohu. Ale to neznamená, že se na Storma vykašleš! Ne ne, budeš mít na starost oba. Však ono chvíli potrvá, než s Layalim někam vyrazíš," mluvila a mluvila Lindy, jakoby se nechumelilo: "Co je? Nejsi snad ráda?" řekla po chvíli, když si všimla, že nereaguju a že spíše nechápu.

"On se nevrací k majiteli?" vypadlo jen ze mě.

"Ne, jasně, že ne," zasmála se Lindy.

"A on se nenašel? Jako majitel."

"Našel. Ale týral ho. Řekla jsem policii, že chci všechny papíry k němu a nechám si ho. Tak mi vyhověli."

"Jako jen tak ti ho dali?" nevěřila jsem tomu.

"Jo. Tomu chlapovi ho odebrali a co s ním? Musel by do útulku nebo tam někam. Jsou rádi, že se o něj někdo postará," usmála se zase.

"To je super! Bude se mít tady dobře," usmála jsem se konečně taky.

"No to bude! O svého koně se přeci postaráš, ne?" řekla a koutky ji cukaly.

"Cože?"

"No jo, je tvůj. Nechala jsem ho přepsat na tebe."

"Cože?! Ale, co teta? Já ho přeci nedokážu živit."

"Neboj, vše jsem s ní i s tvým strýcem probrala a oba souhlasili."

"Panebože! Moc děkuju!" skočila jsem ji kolem krku a hned jsem objala Layaliho.

"Layali je ode dnešního dne tvým koněm!"

Mockrát děkuji všem za podporu při psaní a moc se omlouvám, že tak dlouho trvalo, než jsem to dopsala. Snad se příběh líbil. :)