PS: v tomhle díle na konci bude obrovský šok, který asi nikdy z vás nečekal :D
Emily
„Nechceš jít domů si odpočinout?" hladil mě po zádech Fredo a já brečela. Byli jsme v nemocnici, Justina operovali už tak tři hodiny a já už se z toho všeho i klepala. „Nikam nejdu" ani náhodou jsem nehodlala jít někam pryč.
Přála jsem si, aby už nějakej doktor vylezl ze sálu a řekl mi, že je Justin v pořádku a brzo bude zase normálně fungovat. „Určitě bude v pohodě" utěšoval mě. „Nemusíš mi to říkat, já vím, že nebude v pohodě" utřela jsem si další slzy.
Fredo už nic neřekl, jen mě dál hladil po zádech a oba jsme čekali, dokud někdo konečně nevyjde z těch dveří naproti nám. Trvalo to už jen chvíli a konečně se otevřely ty dveře a vylezl z nich doktor. Okamžitě jsem se vyšvihla na nohy a běžela k němu.
„Bude v pořádku?" vyhrkla jsem hned otázku, co jsem si kladla od té doby, co se to stalo. „Jste příbuzná?" přeměřil si mě pohledem. Hned na to se vedle mě objevil Fredo a rukama mě chytil za ramena.
„Jsem jeho přítelkyně" sice jsem nevěděla, jestli to byla pravda, ale musela jsem to říct už jen kvůli tomu, že by mi to doktor neřekl. „A tady pán?" podíval se na Freda. Chtěla jsem ho už praštit, že se ptá na tak stupidní otázky, to přece nevidí, že jsem ubrečená a Fredo se tváří smutně, což mě překvapilo, ale asi to bylo kvůli mně. „Kamarád obou" řekl Fredo. „Prostě nám to řekněte, podívejte se na ní, celá se třese" pohladil mě Fredo po ramenech.
Doktor si nás přeměřil znovu pohledem, ale nakonec spustil. „Pan Bieber ztratil vědomí hned při nárazu, taky moc nepomohlo to, že se nadýchal kouře" začal mluvit. „Zjistili jsme, že měl vnitřní krvácení, které se nám podařilo naštěstí zastavit. Překvapivě neměl nic zlomenýho, jen má naraženou ruku, na kterou se převrátil i s autem. Bohužel se praštil do hlavy, to je ten největší úraz" pokračoval dál.
Mně se ihned zpustily slzy z očích.
„Mohl by mít nějaké následky, když se praštil do hlavy?" zeptal se Fredo na otázku, kterou jsem se chtěla zeptat, ale neměla jsem na to sílu, z očí mi padaly slzy a celá jsem se třásla. „Jsou ty dvě možnosti, může ochrnout, ale to podle výsledků nehrozí. No, může ztratit i paměť, ať už krátkodobě nebo dlouhodobě, ale nemusí mít žádné následky" podíval se na mě. Já na něj skoro vůbec přes ty slzy neviděla.
„Tak-že by mohl be-jt v pořád-ku?" vykoktala jsem ze sebe. Kdyby mě Fredo nedržel, asi bych spadla. „Pokud nebudou ty následky, co jsem vám řekl, měl by bejt v pořádku, jen to bude chtít vyležet, bude ho hodně bolet tělo z odřenin" mírně jsem přikývla. „Znamená to, že je teda v kómatu?" zeptal se opět Fredo. „Je, měl by se probudit do týdne" skákal pohledem ze mě na Freda.
„Moh-la bych za ním?" doufala jsem, že řekne ano. Potřebovala jsem ho vidět, i když on o tom vědět nebude. „Můžete, ale jen na chvíli" přísně se na mě podíval. Už teď jsem věděla, že toho doktora nebudu mít ráda, ani za to, že Justinovi zachránil život, sám na tom sále nebyl. „Pokoj číslo 549" dodal. „Děkuju vám" utřela jsem si oči od slz. Doktor kývl, a pak odešel.
Společně jsme došli do pokoje, kde byl Justin. Chtělo se mi opět opravdu hodně brečet, protože vidět ho jen tak ležet, bylo strašný. „Nechám tě tu" pohladil mě Fredo po zádech.
Nejdřív jsem přemýšlela o tom, že tu sama nechci bejt, ale pak mi došlo, že to bude nejlepší. „Dobře" řekla jsem, aniž bych se na něj otočila. Sedla jsem si na židli, co tu byla vedle postele a podívala se na něj. Vypadal smutně, a hlavně neměl svojí barvu pleti.
