Emily
„Em?" uslyšela jsem Justinův hlas. Ihned jsem šla k oknu v mém pokoji, abych mu otevřela okno úplně. „Justine" zděsila jsem se. Nevypadal vůbec dobře, na tváři měl nového monokla, a opět zase nechodil, tak jak by měl. Byl zraněný, zase.
„Pojď dovnitř" z očí mi začaly padat slzy. Justin ke mně už několikrát přišel zraněný, ale pořád mě to bolí stejně, vidět ho tak. Když Justin vešel dovnitř, zavřela jsem za ním okno, a pak se k němu otočila.
„Co se ti stalo?" chytila jsem ho za tváře a zkoumala jeho tvář. I rozsvícená lampička stačila, abych viděla, jak moc je to hrozný. „Jeden obchod s drogami nevyšel" povzdechla jsem si. Nic jsem mu neřekla, jen ho opatrně objala. Jeho ruce se obmotaly okolo mě a já začala opravdu brečet.
„Zlato, nebreč" jenže já to nemohla zastavit. „Je mi to hrozně líto" zamumlala jsem mu do hrudě. „Není to nic, co by se nezahojilo" rukama mě začal hladit ve vlasech.
„A proč tak divně chodíš?" malinko jsem se od něj odtáhla, ale jen malinko, abych mu viděla do tváře. „Dostal jsem pár ran do břicha, tak to bolí" sklopila jsem hlavu. Chtěla jsem to vidět, i když už teď jsem měla představu, jaký tam má modřiny.
Chytila jsem lem jeho trička a pomalu ho tahala nahoru. Justin si ho nechal vysvlíknout s pár syknutími od bolesti a já tak mohla vidět tu hrůzu.
„Panebože" odtáhla jsem se od něj a musela si jít sednout na kraj postele. Břicho měl úplně fialový, tohle snad nebylo ani možný. Hlavu jsem si dala do dlaní a začala brečet nanovo. Na svých kolenou jsem ucítila dotyk, ale hlavu jsem nezvedla.
„Bolí to hodně?" zašeptala jsem. „Ne tak jako tenkrát, když jsem byl bodnutej nožem" na to si moc dobře pamatuju. Justin se dotkl mých rukou a dal je pryč, aby mi mohl vidět do tváře.
Naklonil se ke mně a políbil mě na rty. Začala jsem s ním spolupracovat, ale i přesto mi z očí tekly slzy. „Miluju tě" zamrmlal mezi polibky. Odtáhla jsem se od jeho rtů a znovu ho objala. „Taky tě miluju" zašeptala jsem mu do ucha.
„Zahojí se to, neboj" ujišťoval mě, jenže mě to moc nepomáhalo. „Nechceš to nějak ošetřit, nebo něco?" podívala jsem se mu do očí. „Kdyžtak jen nějakej studenej obklad" přikývla jsem. „Hned jsem tu" Justin mě pustil, abych mohla jít do koupelny.
Natočila jsem do kyblíku studenou vodu a vzala si hadříček, nemohla jsem jít do kuchyně pro led, nebo mraženou zeleninu, protože bych ještě někoho vzbudila, teď sice můžu taky, ale teď je to jistější.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje za Justinem, kterej seděl na mé posteli jako hromádka neštěstí. „Lehni si" přikázala jsem mu. Udělal to a já si sedla vedle něj. Namočila jsem hadřík a začala s ním přejíždět nejdříve po jeho obličeji, a pak jsem se přesunula k jeho břichu. Zase se mi z toho chtělo opět brečet.
„Musíš s tím přestat" promluvila jsem. „Nemůžu, nejde to" protestoval. „Ale jo, můžeš Justine, když s tím přestaneš lidi na tebe zapomenou a jestli ne, není snad jedno, jestli za mnou přijdeš zmlácenej od prodeje, nebo za to, že si s tím skončil a někdo si tě našel a podal?" začala jsem mít vztek.
Celý ten měsíc, co probíhaly tyhle návštěvy, mě zas tak šťastnou nedělaly. Proč? Dneska to nebylo poprvé, co takhle přišel, je pravda, že teď je to nejhůř za ten měsíc, ale i tak.
Možná jste si říkali, že jsem šťastná aspoň za to, že za mnou chodí po nocích, ale nebylo to tak. První týden možná, ale pak začal chodit s nějakým zraněním a mě to dělalo smutnou. Na jednu stranu to znamenalo, že nikdo nic nemohl poznat, byla jsem tak špatná z toho, že za mnou chodí zraněnej, že se všichni myslí, že jsem smutná z toho, že už s Justinem nejsem.
