Cože?! (Avengers ff)

Přesun

Abby se probudila do sluncem zalitého pokoje. Zamžourala do toho zdroje světla a postupně se snažila rozeznat obrysy kolem sebe. Pootočila hlavu a rozeznala siluetu postavy.

„To tričko jsem měl fakt rád," poznamenal obrys. Přimhouřila oči, zamrkala, a pak konečně rozeznala hnědovlasého muže s modrýma očima.

„Slibuju, že ti koupím nové," zasýpala. Bucky vstal a nabídl jí ruku. Přijala, opřela se o ni a vysoukala se do sedu. Záda stále bolela, naražená žebra z příchodu už tolik ne, to bylo pozitivní. Podal jí pohár s vodou a ona se napila. Chladná voda pomohla uhasit oheň v jejím hrdle. Cítila se o mnoho lépe.

„Za chvíli přijde Bruce, sešít ti ten ret. Dala sis teda pořádně, ještě, že ses nezakousla do mě" zasmál se. Ona ho ignorovala a přejela si jazykem po rozšklebené ráně. Byla překvapená, jak hluboká byla. Obličej se jí pomalu zbarvoval do nachově rudé. Z nepříjemné situace ji vysvobodilo zaklepání.

„Pojď dál, Bruci," zavolala ke dveřím a šklebícího se vojáka zpražila ošklivým pohledem. Do dveří vstoupil menší hnědovlasý muž s kufříkem v ruce.

„Jak ti je?" ptal se, zatímco se blížil k posteli.

„Jako bych celou noc prospala v sušičce a ráno si kloktala pískem," zazubila se a Buckyho ramena se zatřásla potlačeným smíchem. I Banner se usmál.

„Zašiju ti tu pusu," poukázal na ošklivě vypadající ránu. „Vypadá to spíš jak od zvířete než od člověka." Začal pracovat rychle a kupodivu bezbolestně. Možná za to mohlo to anestetikum, které měl s sebou.

„Měla bys dávat pozor na to, jak moc otvíráš pusu," podotkl, když dokončoval poslední steh. Buckymu zasvítila očka a přehnaně si zívl. Abigailse ho snažila nepozorovat, i ta moucha v rohu okna byla zajímavější než bezruký voják. Avšak stejně podlehla. Alespoň se snažila si zívnout co nejméně. V ráně nepříjemně zacukalo.

„Natashu určitě znáš, že ano?" zeptal se Bruce a ani nečekal na odpověď. „Za chvíli tě vyzvedne a odveze do Stark Tower." Zkoumavě se na něj zahleděla. Nemá z toho věčného usmívání tiky?

„A proč ona? Proč ne já?" ozval se Bucky a ohrnul spodní ret.

„Protože jí na motorce zatím nepustím," zpražil ho Bruce přísným pohledem.

„A protože ji potřebujeme živou," ozval se ženský hlas ode dveří. Bucky se zatvářil uraženě a nafoukl tváře jako malé dítě.

„Ách, ahoj Natasho. Abigail, Natasha, Natasho, Abigail Stonesoul," seznámil obě příslušnice něžného pohlaví Bruce.

„Odvezu tě k Tonymu. Bude rád, že má společnost," usmála se Natasha. Abby se mírně zamračila. Proč se na mě pořád všichni tak culí?

Učinila pokus o zvednutí svého těla do stoje. Mise ale selhala, nohy odmítaly poslušnost.

„Ehm, je mi to blbý, ale můžete někdo...?" naznačila posunkem k sobě. Natasha se tiše bavila s Brucem, Bucky ale vstal a vydal se nebohé na pomoc. Opřela se mu o rameno a učinila další pokus o vstávání. Tentokrát se tedy konečně postavila, avšak kolena brzy vypověděla službu a nebýt silných rukou vojáka, svezla by se k zemi jak domeček z karet. Po chvíli si už byla jistější.

„Můžeš mne pustit," řekla a usmála se na hnědovláska. Ten jí úsměv opětoval a pomalu splnil její přání. Zavrávorala, když opora zmizela a jeho ruce byly rychle zpět. Se zavrtěním hlavy je od sebe odtáhla. Tentokrát už udělala i jeden nejistý krok. Nohy jí trochu mravenčily, ale rychle nabrala ztracenou jistotu. Zaregistrovala černé tričko ležící na opěradle křesla, ve kterém předtím seděl Bucky. Zaostřila na něj, zdálo se jí povědomé. Po podrobné analýze vydedukovala, že to je její tričko. Podívala se na své polonahé tělo, které zakrývala jen sportovní podprsenka. Obrovská fialovo-zelená modřina se táhla přes celý její bok tak, že by z fleku mohla soutěžit o nejlepší dres Kapitána Ameriky. Šlehla pohledem po Buckym, který na jejím těle visel očima a zkoumal každý odhalený centimetr. Když zaznamenal dívčin pohled, uhnul tím svým a kousl se do rtu. Já nic, já muzikant.