Cože?! (Avengers ff)

Jiný

//Vítejte u další kapitoly. Jen doufám, že tam není moc chyb, páč je už docela pozdě :D
Tato kapitola je spíše dramatičtějšího rázu, a je možná že až si ji zítra přečtu tak budu mlátil hlavou o stůl a bědovat, proč jsem to jen napsala.... So, enjoy :)) //

„Slečno Stonesoul," ozval se robotický hlas, který dívku vytrhl ze spánku.

„Jsem vzhůru, jsem vzhůru, co se děje? Apokalypsa, Chitauri, někdo útočí?" vyjekla a vymrštila se do sedu na posteli.

„Ne, slečno. Pan Stark by s vámi rád posnídal," odpověděl Jarvis.

„Kolik je vůbec hodin?" promnula si unavené oči a promasírovala spánky.

„Bude jedna hodina odpoledne, slečno," odpověděl znovu robotický hlas.

„Tak to by měl být spíš oběd, ne," brblala tiše, když se hrabala zpod přikrývek. Nechtělo se jí, postel byla opravdu pohodlná, a tak hezky teplá.

„Pan Stark před chvílí vstal," řekl škodolibě hlas. Mohl to vůbec říct škodolibě? Abby by přísahala, že to tak přesně znělo. Zasmála se.

Vlasy nechala volně rozpuštěné, jen je prohrábla rukou. Natáhla si na sebe kraťasy, které jakž takž přežily její cestu a ve vypůjčeném tričku.

„No? Jak vypadám?" zeptala se s nadsázkou.

„Vypadáte mimořádně, slečno," odpověděl pohotově Jarvis.

„Říkej mi, prosím, jménem. A jak to myslíš, mimořádně?" zasekla se dívka a zkrabatila obočí.

„Mimořádně zvláštně," odpověděl znovu robot.

„Jasně," ušklíbla se Abigail a vydala se pryč z bytu, k výtahu a o patro výš. Konečně si to tam mohla lépe prohlédnout. Celé místnosti dominoval bar, za kterým byly vyrovnané různé lahve s alkoholickými nápoji. Kousek před ním byla bílá sedačka, která by směle mohla konkurovat větší posteli. Na zdi viselo bílé plátno a kolem soubor malých repráčků. Vlastně něco jako domácí kino.

„Dobré ráno," prošel kolem ní Stark a zaklapl jí pusu.

„Dobré," odvětila Abby a imaginárně si nafackovala za to, že neumí ovládat své obličejové svalstvo. Tony se přesunul k baru a nalil si do skleničky zlatavou tekutinu.

„Není trochu brzo na whiskey?" nadzvedla dívka obočí.

„Není trochu brzy na moralizování?" odsekl jí sarkasticky. Nelíbila se mu. Vlastně z ní měl strach. Věděla toho až příliš. A on potřeboval vědět, co přesně o něm ví. Odfrkla si a posadila se na jednu z barových stoliček.

„Kafe?" zeptal se jí znovu a sledoval jí koutkem oka.

„Ano, prosím," odpověděla a rozhlížela se kolem po jeho bytě.

„Palačinku?"

Opět přikývla. I ona měla strach. Byla v cizím domě, u superhrdiny, superboháče a vůbec snad nadčlověka. Jedli mlčky. Bylo to takové to tíživé, neúnosné ticho, které oběma leželo v žaludku a ztěžovalo polykání snídaně. Abby už to nevydržela, odložila příbor a podívala se muži do očí.

„Co se děje?" položila otázku, na kterou už stejně znala odpověď.

„Co o mně víš?" vypálil okamžitě tvrdým hlasem. Cítil, že ho začíná ovládat vztek. Dívce se zježily chloupky na krku a mírně se otřásla.

„Všechno," zašeptala. Věci pak nabraly nenadálý spád. Stark prudce vyskočil ze stoličky, Abigail z té své naopak přepadla dozadu a uhodila se do hlavy, až se jí před očima udělaly mžitky. Rychle je rozmrkala a vzhlédla. Blížil se k ní, blesky mu létaly z očí. Zachvěla se strachy. Tohle byl Stark v tváří tvář nepříteli. Ne ten přátelský Tony, kterého si představovala. Bála se ho.