Cože?! (Avengers ff)

Rána jsou těžká

Probudilo ji něco studeného, co vytlačovalo důlek do jejích zad. Se zamručením se chtěla posunout, avšak narazila do pevného těla. Zamračila se a zašátrala rukou po tom lidském teple. Pevné svaly, vypracované břicho, hrudník, kovová ruka...

Kovová ruka?

Vytřeštila oči a vyhoupla se do sedu. Pohybu hned vzápětí litovala, neb v její hlavě to způsobilo nehezkou rezonanci. Zavřela oči a promnula si unaveně spánky a kořen nosu. Dunění v hlavě mírně ustalo, stále ale bylo přítomné. Opět oči otevřela a poté, co rozmrkala příval denního světla zaostřila na tělo vedle sebe. S pobaveně pozdvihnutým obočím sledovala polonahé tělo ledabyle přehozené dekou jen v oblasti pasu. Šťouchla do něj. Bucky jen něco nesrozumitelného zamručel a překulil se na druhou stranu, čímž odhalil upnuté boxerky skrývající se pod dekou. Abby se kousla do rtu. Matně se snažila vybavit události minulého večera. Pamatovala si dlouhou debatu a pak...

Pak se políbili.

Bezděčně se dotkla svých rtů, když si vzpomněla na strniště škrábající její bradu a něžné rty, jež ochutnávaly ty její. Usmála se.

Vstala z postele a potichu se vydala do vedlejší místnosti najít své svršky. Nějakým pro ni záhadným způsobem měla na sobě jen spodní prádlo. Bosá chodidla našlapovala po koberci poměrně tiše, a tak se jí povedlo nevzbudit druhého spáče. Své tričko ale nikde neviděla. Jediné, co našla, bylo nějaké tmavě zelené triko pánské velikosti. Pokrčila rameny a prostě si ho oblékla. Zahalilo ji až do půli stehen, což bylo uspokojivější než polonahé tělo. Při průzkumu kuchyně nalezla kávovar a zrnkovou kávu. Stlačila čudlík a do hrnku se vlila ta životodárná tekutina s názvem kafe. Slastně přivoněla k hrníčku a upila horký nápoj. Trochu si spálila jazyk, za malou chvíli ale už byl nápoj pitelný. Posadila se jen tak ke stolu v kuchyni a přemýšlela nad včerejškem. Stále více si uvědomovala, že k Buckymu cítí něco víc. Bála se to nazvat láskou, ale co jiného by to mělo být? Takhle hluboký cit ještě k nikomu nepociťovala.

Z úvah ji vyrušilo zabušení na dveře. S pozdvihnutým obočím vstala a šla otevřít.

„Páni, vy na to teda jdete rychle!" prohlásil nezvaný návštěvník a proklouzl dovnitř.

„Taky tě ráda vidím, Pietro, můžeš jít dál, vůbec nerušíš," sykla Abby a zavřela za ním dveře. Ještě s uznalým hvízdnutím sjel dívku od hlavy k patě a pak jako velká voda vtrhl do ložnice.

„Tady bylo veselo!" zahlaholil, když si všiml oblečení všude kolem.

„Nic se nestalo," přimhouřila nebezpečně oči Abigail a založila si ruce na hrudi.

„Jasně," mrkl na ní a zahlaholil: „Bucky! Vstáváme! Už je ráno! Ptáčci zpívají, svět se hemží životem! Šup, šup!" Před jeho křikem si Vendy zacpala uši. V hlavě jí tepalo každé hlasité slovo, které právě Pietro vysekl.

„Můžeš trochu potišejc?" oslovila ho nevrle. Jenom se zasmál. Bucky se ani nehnul.

„Šípková Růženko vstávej, už o mně nemusíš snít, jsem tu osobně," postavil se rychlík nad spícího vojáka.

„Cožpak nevíš, že voják, který spí, se nebudí?" zavrčela ta kupa svalů a přitlačila si polštář na hlavu. Pietro ho ale stejně rychle chytil a hodil někam do dáli, div netrefil překvapenou dívku. Ta se na něj pohoršeně podívala a opřela se o futra, sledujíc scenérii před sebou.

„Šup, šup, nebo přijde jednooký obr a odnese tě!" vyhrožoval. Bucky po něm ale jen mrsknul polštář a s tichým „Však on počká," se přetočil na druhou stranu. Pietro se ale nedal a buzení povýšil o další level. Rozběhl se a běžel. Co nejrychleji. Dokola kolem postele. Zvedl se nehorázný vítr. Dívka se schovala za futra, aby ji náhodou neofouklo. Ozval se zvuk tříštícího se skla a vítr ustal. Nakoukla do pokoje a uviděla Jamese stojícího u rozbitého okna.

„Tys ho vyhodil z okna?" vypískla a rozběhla se k němu.

„Však on to přežil," ucedil jen Bucky a otočil se čelem k dívce. Sjel její tělo znaleckým pohledem a na tváři se mu usadil samolibý úsměv.

„Co na mě tak zíráš?" optala se ho dívka, ruce založené na hrudi.

„Jsi nádherná," zašeptal. Zrudla až na zadku a najednou nevěděla, kam s očima. Bucky k ní udělal ten poslední krok, co je dělil, zdvihl ji do náručí a políbil její sladké rty, které chutnaly po jahodách. Polibek mu nesměle oplatila. Odnesl si ji do postele a po zádech tam s ní zapadl. Vypískla a smála se.

„Okay, já přijdu později," ozval se pobavený hlas. Leknutím málem spadla z postele.

„Pietro! Dveře! Normální lidé chodí dveřmi!" spílala mu.

„Normální lidi nebývají vyhozeni oknem ven," našpulil pusu. „Ale teď vážně, musíte jet se mnou na základnu. Fury vás nutně potřebuje vidět. Abby prý dostane výcvik."

„A proč?" optala se jmenovaná a naklonila hlavu na stranu.

„Aby ses zvládla ubránit sama, i když tady Bucky nebude," odpověděl vědoucně Pietro a podíval se na ni jako na pětileté dítě, kterému musí vše po lopatě vysvětlit.

„Znamená to, že mě posílají na další misi, že jo?" zavrčel Bucky na půl úst. Pietro jen pokýval hlavou a omluvně se na něj usmál.

„Počkám dole," prohodil ještě a seskočil z okna dolů. Z druhého patra.

„Tyhle lidi mě děsí," vypustila z úst Abigail a zvedla se, nechtíc, od Buckyho.

„Sbalím nějaké věci," povzdechl si voják a jal se házet věci do menší černé sportovní tašky. Hodil po dívce černé kraťasy a ta je kupodivu chytila. „Ať tě nikdo neokoukne," mrkl na ní. S obličejem barvy rajských jablíček si je oblékla a na pánském triku zavázala uzel, aby jí nebylo tak dlouhé. Společně vyšli z bytu, který za nimi Bucky zamkl, sešli schody a vydali se ven, kde na ně čekalo černé auto SHIELDu. Nastoupili spolu do zadní části vozu a řidič vyjel. Opřela si hlavu o Buckyho rameno a celou cestu tiše klimbala.

***

„Tady budete teď bydlet," řekl nějaký agent, který si je vzal na starost hned po příchodu do tajné základny. Otevřel před ní dveře jakousi kartou, jejíž kopii dostala dívka do ruky. Vešla do prostorného pokoje, který byl určitě menší a méně útulnější než ten její ve Stark Tower. Ale nevadilo jí to, byla zvyklá na menší pokoje. Ve skříni v rohu pokoje našla kupodivu své věci ze sídla Tonyho a s úsměvem se jimi prohrabovala. Vyvolávaly vzpomínky na nákupy s Jamesem. Nostalgický úsměv jí zůstal na tváři. Po chvíli se ale proměnil ve smutný, když si uvědomila, že se teď opět nějakou chvíli neuvidí a ona ani netuší, jak dlouhou chvíli. Zrovna teď ho museli odvolat. Když se mezi nimi věci začaly vyjasňovat, musel odjet na misi. To je zákon schválnosti.

Bylo jí řečeno, že má čekat v pokoji, dokud si pro ni někdo nepřijde. Chvíli chodila po pokoji sem a tam, chvíli ležela na posteli a dívala se do stropu, chvíli zkoumala vybavení koupelny a malou kuchyňku, která byla součástí pokoje. Po pár hodinách konečně někdo zaklepal na dveře. Vyskočila na nohy z křesla, do kterého se před chvílí usadila, a šla otevřít. Za dveřmi se na ní zubil blonďatý lučištník.

„Clinte!" usmála se a krátce ho objala.

„Rád tě vidím, maličká," řekl a stisk oplatil. „Tak pojď, naučím tě střílet."

„Střílet? Jakože z luku?" zeptala se ohromeně. Zasmál se.

„Ano, jakože z luku." Dívka nadšeně vypískla a zabouchla za sebou dveře, následujíc Clinta do tréninkové místnosti.