„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá."
- Jan Werich
Mladá slečna jménem Abigail se dostává nějakým nedopatřením do světa Avengers. Prostě ji tam buď někdo chtěl, nebo tam moc chtěla ona a chytila zlatou...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bylo další ráno. Dívka rozlepila unavené oči. Necítila se vůbec odpočatě. Všechno ji bolelo, v krku měla sucho a hlasivkám se též moc nechtělo spolupracovat. Pomalu se přesunula na okraj postele a položila rozpálené nohy na chladnou podlahu. To bylo příjemné. Zavřela oči a snažila se uklidnit splašené srdce, které bušilo zvláštně, a ne úplně pravidelně. Po chvíli se rozhodla pro krátkou vanu.
Téměř se doplazila do koupelny, kde si stěží napustila plnou vanu, do které se následně ponořila a opět zavřela oči. Brzy jí ale začalo být až moc velké horko. Vylezla tedy ven a zabalila se do bílé připravené osušky. Ovanul ji chlad a dívka se zatřásla. Drkotala zuby o sebe. Kdyby jí teď někdo strčil mezi zuby kus dřeva, něco moc pěkného by mu vykousala. Vyšla z koupelny, oblékla se do tepláků a volného Tonyho trička, zabalila se do peřin a pokusila se zaspat tu slabost.
Po dvou hodinách oči opět otevřela. Probudil jí pot, který stékal po celém jejím těle. Odkopla tedy peřinu, což se nakonec nejevilo jako nejlepší nápad, neb se do ní opět zakousla zima. Vzlykla a stočila se do klubíčka. V hlavě jí znělo tisíce kladiv, jako kdyby trpaslíci tesali do kamene a v krku měla jako na spálené pustině.
„Jarvisi? Kolik je hodin?" promluvila tichým ochraptělým hlasem.
„Je 11:57, slečno," odpověděl pohotově hlas ze stropu. Dívka se rozkašlala. Když konečně popadla dech, robotický hlas se znovu ozval:
„Vaše teplota přesahuje normální lidskou teplotu, je vám dobře?"
„Jo, dobře. Je vzhůru Tony?" odbila ho.
„Ano, slečno. Pan Stark je vzhůru." Už dávno vzdala přesvědčovat ho, aby ji oslovoval ‚Abby' a ne ‚Slečno'. Stejně to pokaždé vedlo ke stejnému výsledku. Pomalu se sesunula z postele, opřela se o stolek a vstala na vratké nohy. Rozhodla se dojít si pro sklenici s vodou. Pomalu se došourala chodbou až k výtahu, ve kterém si o chladné sklo opřela rozbolavělou hlavu. Výtah cinkl, na její vkus až moc hlasitě, čímž oznámil, že je na požadovaném místě. Vydala se pomalu k baru, krok za krokem. Vzala si sklenici, napustila do ní tu chladnou životadárnou tekutinu a svlažila popraskané rty a spálené hrdlo. Otočila se od dřezu a málem dostala infarkt.
„Vypadáš strašně," řekl muž, který jí tak vyděsil.
„I tobě dobré ráno," neodpustila si sarkastickou poznámku.
„Dobré ráno, vypadáš strašně." Odpověděl jí a přišel blíž. „Něco si pila? Zkoumavě si ji prohlížel.
„Ne!" vyjekla a hned vzápětí tohoto vysokého tónu hořce litovala. Tony se přiblížil ještě blíže a než se dívka vůbec nadála, už měl chladnou ruku na jejím čele.
„Vždyť ty úplně hoříš," zamračil se na ní a podíval se lépe do jejích skelnatých očí. Obličejem mu proběhl starostlivý stín.
„Jarvisi?" pronesl ke stropu a robotický hlas mu pohotově odpověděl:
