Cože?! (Avengers ff)

DNA

Opravdu to byl převeliký komplex různých budov a hal. Dvojice procházela nekonečně dlouhou chodbou. Abigail už dávno vzdala snahu zapamatovat si kudy to vlastně jdou. Začala podezřívat svého společníka, že jí schválně vodí v kruzích, aby ji zmátl. Asi tak po sté zahnuli doprava a dívka se zastavila. Založila si ruce na prsou a věnovala Buckymu trucovitý pohled.

„Co to na mě zkoušíš?" zeptala se ho s pozdvihnutým obočím.

„Vyhlídkový okruh?" zkusil to. Ještě víc se na něj zamračila. „Dobrá, dobrá," zvedl ruce v obraném gestu a zahnul doleva. Došli až ke stříbrným dvoukřídlým dveřím, kolem kterých prošli snad třikrát. Nevrle zavrčela, načež se voják jen rošťácky usmál a podržel jí dveře. Prošla kolem něj a neodpustila si ještě jeden zlý pohled jeho směrem. On si z toho ale vůbec nic nedělal.

Posadila se na jednu z černých kancelářských židlí. Jen co dosedla, už byla opět ve vzduchu a silný stisk ji přesunul o židli dál.

„Co je?" vypískla.

„Moje židle," ukázal na tu, kde před chvílí seděla, „tvoje židle," ukázal na tu, na kterou ji právě položil. Jen nevěřícně zavrtěla hlavou.

Notnou chvíli už čekali v zasedací místnosti a Abby se začínala nudit. Točila se dokola na své židli a vždycky, když byla čelem k Jamesovi, zašklebila se na něj. Tím ho velice bavila.

„Jsi šílená," smál se.

„Každý je uvnitř šílený," pokrčila rameny a dál se točila.

„Proč si to myslíš?" zeptal se se zájmem. Dokončila ještě dvě točky a skončila čelem k němu. Pohlédla mu do očí.

„I sebeklidnější člověk má svou šílenou stránku. Stačí jedna malá událost, která ho přehoupne přes pomyslný okraj," zašermovala ve vzduchu rukama při naznačování propasti. „Funguje to jako přepínač. Hybnou silou je právě ta událost. Pro každého je to jiné. Je to ale silný a s emocemi spojený zážitek. Smrt, nehoda, odmítnutí..." vypočítávala na prstech různé činy, když ji přerušilo odkašlání. Otočila se po nenadálém zvuku.

„Bruci," usmála se na příchozího.

„Zdravím," zamával jim a přišel blíže. „Jak se daří?"

„Je mi fajn, jen pár mlhavých vzpomínek a občasná bolest na hrudi, ale to se dalo čekat," odpověděla.

„Vezmu ti ještě krev, pro pár testů," vytáhl z kapsy stříkačku s jehlou (Jakto, že mu nepropíchla zadek?). Dívka si jen povzdechla a nastavila ruku. Odebral několik zkumavek, přitlačil na ránu po vpichu, přelepil ji a pak jako správně šílený vědec odhopkal pryč. Nejspíš do laboratoře.

„A teď co?" otočila se na hnědovlasého vojáka.

„Půjdu zjistit, co a jak," odpověděl, zvedl se ze židle a zmizel za dveřmi. Osaměla. Rozhlížela se po místnosti s velkým stolem oblého tvaru a zkoumala každý centimetr. Zastavila se pohledem na malé květině vyrůstajíc z květináče kousek od ní. Zaměřila na ni svou pozornost. Nejprve se nic nedělo, po chvíli se ale květina začala vrtět a kousek povyrostla. Shodila hnědé oschlé lístky a nahradila je okamžitě novými, zelenými. A začala zpívat. Byla to líbezná, ale trochu smutná píseň. Zpívala o tom, jak se tu cítí sama a jak jí nikdo nepřijde ani zalít, jak jí nikdo nerozumí a jak si myslí, že se na ní zapomnělo. Dívce modře probleskovaly oči, zatímco sledovala tu scenérii před sebou a poslouchala tu píseň. Květina plně rozvinula své květy a zvětšila se do své plné výše a síly. Abby se zvedla a fascinovaně k ní přistoupila. Dotkla se jejího stonku a tělem jí projel zvláštní záchvěv energie. Zježily se jí chloupky na zádech, ale nebylo to nepříjemné. Cítila z toho teplo a přátelství. Květina změnila svou píseň, teď jí děkovala.