Cože?! (Avengers ff)

Hrabišky

Hodila, kytičku kytku,
Do vody, aby plula.
Aby plula, do daleka, třeba na ní štěstí tam čeká.

Hodila chudobku bílou,
Do vody, aby vzala.
Aby vzala, všecky chmury, třeba den tam není ponurý.

Seděla na zemi v té podivně ztemnělé místnosti, kde byly její květiny. Cítila se osamělá. Květiny s ní soucítily a zpívaly její duši konejšivé písně. Přes prázdnotu v srdci je ale téměř nezaslechla. Blouznila.

Nikdo se s ní nebavil. Všichni byli pryč a ona tu zůstala sama. Uzavřela se do sebe. Agenti, kteří chodili po chodbách, o ní ani nezavadili pohledem. Plížila se komplexem jako duch. A jako duch si i přišla. Nedivila by se, kdyby najednou prošla zdí.

Pohladila nejbližší květinu, která tiše zpívala smutnou píseň. Všechny květiny uvadaly. Byl to smutný pohled. Abigail s tím ale nedokázala nic udělat. Cítila se totiž stejně. Cítila, jak uvadá. Jak pomalu umírá. Jak se dusí pod tíhou tmy, stínů a samoty. Občas ve stínu zahlédla nějakou povědomou postavu. Když se ale otočila, nikdy tam nikdo nebyl. Přesvědčila samu sebe, že to jsou halucinace.

„Hledal jsem tě po celé budově," ozval se hlas za ní. Těkla k jeho původci očima. Stála tam temná postava, které neviděla do obličeje.

„Jsi první blud, který mluví," zašeptala tiše, téměř nepoznávajíc svůj hlas.

„Ale já nejsem blud," přiblížil se až k dívce a vytáhl ji na nohy. Otočil ji k sobě a po té nekonečně dlouhé době ji políbil. Její ústa byla popraskaná a nebyly na nich ani památky po vůni jahod.

„Tenhle blud se mi líbí," zašeptala do jeho rtů a vzápětí padla do jeho objetí. Zmateně ji hladil po zádech.

„Co to s tebou udělali?" zeptal se a políbil dívku do vlasů.

„Nevím, kdo jsi, ale líbíš se mi," zavrněla do jeho trika. Ztuhl. Odtáhl ji od sebe na délku paže. Její oči se zdáli být vyhaslé, bez života. Bílý obličej téměř průsvitný, vystupující lícní kosti, popraskané šedé rty a tmavé kruhy pod očima.

„Kdy jsi naposledy spala?" vydechl překvapeně.

„Nevím, před týdnem?" nadhodila tiše a opět se opřela o jeho hrudník. Zamračil se. Pomalu v něm rostl hněv. Jak ji tu mohli takhle nechat?

Zvedl si dívku do náruče. Nechala se, byla lehká jako pírko. Vůbec se nebránila. Došel s ní až před její pokoj, který kartou otevřel a vešel dovnitř. Položil ji opatrně na postel, pohladil ji po vlasech a zašeptal slova na uklidněnou. Ona tam prostě ležela a sledovala ho prázdnýma očima. Byl to děsivý obraz.

Naposledy ji zkontroloval pohledem a vydal se do křídla s laboratořemi. Rozrazil první dveře, za kterými se svítilo. Od stolku odskočil Bruce a vyděšeně se podíval na narušitele. Když poznal Buckyho, uklidnil se.

„Zdravím," pozdravil ho a lehce zvedl koutky v úsměvu.

„Co je s ní?" uhodil na něj. Doktor si povzdechl, sundal si brýle a unaveně s protřel kořen nosu.

„Byls dlouho pryč," konstatoval, když si brýle znovu dal na oči.

„Proč je taková?" zeptal se, už o něco klidněji.

„Ona...Jak bych to řekl... Ona potřebuje ke svému životu přírodu a společnost. Tady je to pro ni jako klec. Samota se jejím nitrem rozšířila jako nějaká nemoc. Téměř pohltila její duši. Potřebuje odsud pryč," vysoukal ze sebe Bruce.

„A proč za ní někdo nepřišel? Proč ji neodvezl Stark?" opět se v něm zdvihala vlna vzteku. Cítil, jak rudne vzteky.

„Všichni mají práci," namítl chabě Banner a přešel k jinému stolu, kde začal hekticky urovnávat sklo.

„Neříkej mi, že jste tak moc zaměstnaní, že si neuděláte čas!" zvýšil hlas. Křičel. Mluvila z něj bezmoc, před očima měl obraz dívky vypadající jako nějaká chodící smrt.

„Nemohli jsme!" zvedl hlas i Bruce a otočil se jeho směrem.

„Proč nemohli? Co vám v tom sakra bránilo?"

„Já jsem v tom bránil," uzemnil prudkou hádku hluboký hlas ode dveří.

„Fury," zaskřípal James zuby a přesunul svou pozornost na něj.

„Slečna Stounesoul procházela zkouškou chování. Nevíme, co od jejích schopností čekat, a tak jsme museli zajít do extrému," odpověděl jednooký úplně klidně.

„A kvůli tomuhle podělanýmu experimentu jste ji dovedli téměř k šílenství?" zařval na pokraji sebeovládání.

„Slečna Stonesoul byla celou dobu pod kontrolou, nic se jí nemohlo stát," oponoval Fury. Jeho klid Jamese akorát víc dráždil. Zavrčel jako dravé zvíře a rozešel se k němu s napřaženou pěstí.

„Pohov, vojáku," dal rozkaz Fury, nevzrušen jeho reakcí. Bucky se zastavil. Vzteky zaskřípal zuby o sebe, ale poslechl.

„Ano, pane," ucedil skrz zuby a stáhl se. Fury, očividně spokojený sám se sebou, odkráčel pryč. Jakmile byl z dohledu, James s bezmocným výkřikem přerazil nejbližší stůl vedví. Ulevilo se mu. Bruce trpělivě čekal, až z něj hněv vyprchá.

„Vy všichni jste to přijali?" zeptal se tiše.

„Samozřejmě že ne. Fury měl ale dost přesvědčivé metody," pokrčil rameny doktor a vydal se sesbírat svou práci z trosek.

„Kde jsou vlastně ostatní?" položil další otázku a rozhlédnul se po místnosti, jako by měli vyskočit zpoza zdí.

„Tony trucuje ve Stark Tower. Natasha, Clint a Steve raději odjeli na misi. A Pietro s Wandou byli převeleni na jinou základnu, protože pořád porušovali zákaz," odpověděl Bruce a vyklepal ze svého oblíbeného kovového hrníčku třísky.

„Ty jsi zůstal," konstatoval téměř obviňujícím tónem.

„Abych na ní dával pozor. Mockrát jsem zasahoval pro její lepší spánek, lepší bytí. Brzy na to ale přišli a odstřihli mne od ní. Nezlob se, nemohl jsem nic jiného udělat," omluvil se Bruce a otočil se do jedné z rozlehlých skříní pro nějaký malý kufřík. „Na, tohle jí píchni. Účinky už znáš. Mělo by se jí snad ulevit," strkal mu do ruky známou modrou látku. S odporem si ji převzal. Měl v živé paměti, co to s ní udělalo naposledy. Ale naposledy jí to pomohlo. Tak snad i teď?

„Děkuji," poděkoval ještě Bannerovi a vzdálil se z laboratoře do jejího pokoje. Ležela tam tak, jak ji položil, oči mírně přivřené a nepřítomné.

„Co jen ti to udělali," zašeptal a pohladil ji po vlasech. V očích ho zaštípaly slzy. Rychle je setřel hřbetem ruky. Je přece voják. Nebude tady brečet jak malá holka. Raději otevřel stříkačku, očistil jí místo na ruce a píchl do žil tu modravou látku. Podle očekávání dívka vytřeštila oči, v kterých zasvítily modré plamínky a tělem jí projelo pár křečí. Držel ji v náručí a šeptal slova útěchy, dokud i poslední křeč nepolevila a dívka usnula. Pak ji zabalil do deky, svlékl se z nepohodlných vojenských kalhot a lehl si k ní. Přitáhl si ji do objetí.

„Dobrou noc, malá," zašeptal do ztichlého pokoje a usnul neklidným spánkem.

Kapitola věnovaná holčině, jež píše povídku Agent, kterou opravdu vřele moc doporučuji.

Na přečtenou,
Vaše V.A.M.