Cože?! (Avengers ff)

Píseň

„Takže, základní postoj je bokem k terči, mírně rozkročíš nohy, asi takhle," začal a ukázal, co myslel. Dívka ho napodobila a natáhla imaginární tětivu. Clint ji obešel a opravil vzdálenost nohou.

„Dobře, teď si vezmi luk," pokynul k blízkému kufříku. S napětím ho otevřela. V kufříku ale byla rozložená tětiva, ramena a úchyt. Zmateně se zamračila.

„Nejdřív si ho budeš muset složit," zasmál se nad ní pobaveně. Odfrkla si a vytáhla komponenty z kufříku. Doma střílela, ale v poslední době na to vůbec neměla čas. Luk složila do dvou minut a pyšně se podívala na Clinta, který uznale pokýval hlavou. Zvedl z druhého kufříku svůj luk a rozložil ho jedním trhnutím. Předváděl se. Abbyy protočila oči.

„Postav se sem do postoje, uvidíme, co v tobě je," vyzval ji. Udělala, co řekl a postavila se na čáru naproti terči. Natáhla tětivu. Clint k ní přiskočil a znovu jí posunul nohy dál od sebe. „Tohle bude stabilnější," mumlal u toho. Pak jí naklonil trup mírně dopředu, protože se vykláněla z osy, a posunul loket dolů. „Můžeš," řekl, když dokončil obhlídku. Dívka se nadechla, zaměřila svůj zrak na terč a s vydechnutím pustila tětivu, která jí jemně škrábla o tvář. Šíp se zabodl do terče. Sice ne někam významně, ale neskončil nikde za terčem, před ním, nebo úplně mimo.

„Už jsi někdy střílela?" zeptal se jí lučištník, zatímco šel vytáhnout vypuštěný šíp.

„Vlastně jo," podrbala se nesměle ve vlasech, „Byla jsem i ve školním týmu."

„Znovu," řekl jen Clint a díval se opět na terč.

„Můžu dostat rukavici?" optala se dřív, než natáhla tětivu. Nepříjemně se jí totiž zařezávala do kůže, dlouho by takhle střílet nedokázala. Barton přikývl a vyndal z kufříku tříprstou rukavici, která se používala jako ochrana prstů při lukostřelbě. Podal jí dívce a ta si ji s tichým „Děkuji" natáhla na své hubené prsty. Opět zaujala postoj, natáhla tětivu, nadechla se a s výdechem vypustila šíp. Tentokrát skončil už v ohraničeném poli. Potěšeně se usmála.

„Znovu," zopakoval Clint a podal jí další šíp. Vystřelila.

„Znovu," ozvalo se od jejího učitele. Střílela další a další šípy, které se postupně přibližovaly středu terče. S každým šípem nacházela ztracenou jistotu. Brzy její šípy neomylně nacházely střed.

***

„Vyhlašuji pauzu, mám hlad," zavelela a unaveně sklopila luk. Barton se jen zasmál.

„Tak dobrá, odvedu tě," nabídl jí a počkal, než složí luk. Uložila ho zpět do kufříku a vydala se za Clintem, který jí držel dveře od tělocvičny. Dovedl ji zpět před pokoj, kde se s ní rozloučil a šel si svou cestou. Otevřela dveře kartou, kterou měla u sebe v kapse, a zaplula dovnitř. Sundala si propocené triko, utřela se jen tak ručníkem a nechala si ho kolem ramen, zatímco se nakláněla nad lednicí.

„Hm, špagety," prohlásila s nadzvednutým obočím. V lednici byly všelijaké pokrmy zatavené do folie a připravené k ohřátí. Mňamka. Vysypala jídlo do talíře, dala ho do mikrovlnky, napustila vodu do konvice a dala ji ohřát.

S hotovým jídlem a hrnkem teplého čaje se posadila k jednoduchému jídelnímu stolku a pustila se do jídla. Nebylo to kdoví jak chutné, ale dalo se to jíst. Když dojedla, umyla po sobě nádobí a lehla si do čisté postele. Pustila si televizi, která se nacházela přímo naproti a jen tak si proklikávala programy. Narazila na zajímavý dokument o sériových vrazích, a tak tam ten program nechala.

Po chvíli se ale opět ozvalo ťukání na dveře. S povzdechnutím se zvedla z postele.

„Moment!" zavolala a sebrala ze skříně čisté triko, protože to její bylo z tréninku pěkně smradlavé od potu. Došla ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál Bruce a usmíval se svým typickým omluvným úsměvem.

„Doufám, že neruším," začal a když dívka zavrtěla hlavou, pokračoval: „Pojď se mnou, něco tě naučím." Přikývla a poté, co nezapomněla vzít do kapsy od kalhot kartu, se vydala s doktorem k jeho laboratořím.

-Přibližně o hodinu později-

„Takže, když si vezmu dvouvodičové vlnění... Při velké frekvenci zdroje napětí bude mezi vodiči a napětí, jehož okamžitá hodnota nezávisí jen na čase, ale i na vzdálenosti od zdroje. Tím se šíří postupné elektromagnetické vlnění. Je to tak?" zeptala se Abigail, aby si to v hlavě urovnala.

„Ano," zavrčel už mírně netrpělivě Bruce. Ptala se ho na to totiž už nejmíň podesáté a on, jinak velmi trpělivý člověk, tu trpělivost už trochu ztrácel.

„A proč?" optala se, už nejmíň podesáté.

„Protože prostě proto!" zvýšil hlas. Nádech, výdech. Nádech, výdech.

„Nemůžeme zkusit něco jiného?" zakňučela omluvně dívka a nevině se usmála.

„To je dobrý nápad. Teorii sice rozumíš, ale výpočty ti opravdu nejdou," sykl naštvaně. Raději vyklidila pole.

***

Již byla na základě více jak dva týdny. V chodbách už nepotřebovala doprovod, protože zabloudila maximálně dvakrát až třikrát. Též dostala vlastní místnost, kde byly květiny. S nimi jí bylo dobře, když tu nebyl Bucky. Mluvily k ní a zpívaly jí, když se cítila sama.

Měla tam kupu sedmikrásek, které rostli z travnaté země, se svými dětskými hlásky. Pak tam také rostly nepoddajné růže s vášnivými a plamennými hlasy. Měla také lilie, které zpívaly líbezné písně o čistotě duše. Ty měla ráda ze všeho nejvíc.

Její schopnosti stále rostly. Nejprve se jich bála, měla strach z toho, co dokáže. Postupem času ale zjistila, že soulad s nimi jí přináší mír a pokoj. Že je to lepší než se jim bránit. V jejích silách bylo tvořit květiny. Netvořila je ale jen tak z ničeho. Musel pro to být nějaký základ. Nějaké semínko. Dokázala urychlit životní cyklus rostlin, přivést zpět padlou květinu a přinutit ke květu stařečka. Nikomu tím neubližovala, a to jí činilo šťastnou. Její schopnosti byly bezpečné.

„Ahoj, zlatíčka," oslovila květiny, které k ní okamžitě začali natahovat své květy, každá chtěla zazpívat svou píseň jejím uším jako první. Dívka se usmívala. Přesto jí ale v koutku duše panoval stín. Jakási zapomenutá bolest. Nevěnovala tomu pozornost. Prázdno ale bylo každým dnem větší. Bála se dne, kdy pohltí celé její srdce. Teď ale byla u svých květin. Dotkla se bílé narcisky, která okamžitě začala zpívat svou veselou píseň. Posadila se k ní na zem a zaposlouchala se.

Narcisky byly veselá kvítka, zpívajíc bezstarostně o světě a svých malých dobrodružstvích. Hodně si vymýšlely, takovou už ale měly povahu. Vlastně se hodně chvástaly a předháněly se, která zazpívá dobrodružnější příběh. Abigail to velmi bavilo. Brzy se hlásila o slovo jedna z velkých květin. Stočila k ní hlavu a pustila její hlas do svého nitra. Zavřela oči. Nitro jí rozezněl mladý mužský hlas zpívající epos o Yavanně, stvořitelce života. Byl to moc krásný příběh. Dívku uklidnil natolik, že mezi květinami usnula.