Cože?! (Avengers ff)

Nic není takové jaké se zdá býti

Následující ráno se Bucky vzbudil s lehce bolavými zády. Vstal ze země, na které si předešlého dne ustlal, a protáhl si záda. Hrozivě v něm zakřupalo. Rychle střelil pohledem po dívce ležící nehybně v posteli, její víčka ale zůstala zavřená. Starostlivě ji pohladil po vlasech. Věděl, že bude spát ještě minimálně půl dne, i přesto ale měl strach. Co když se neprobudí? Negativní myšlenky rychle vytřepal z hlavy, políbil dívku na čelo a odešel do kuchyňky, která byla součástí každého pokoje v SHIELDu.

Z poličky vytáhl hrnek, do kterého vzápětí nasypal instantní kávu a dal vařit vodu. Věděl, že ani sebevíc hlasitější zvuk Abigail nevzbudí. Nevzbudila by ji ani atomovka nad hlavou. Ušklíbl se. Zamyšleně zamíchal kávu a posadil se i s hrnkem za psací stůl. Setrval pár chvil v klidu. Sbíral odvahu na rozhovor s Furym, který ho za chvíli čekal. Hodlal mu oznámit, že prostě odjíždí a on s tím nic neudělá. Nehodlal jim tady nechat jeho Abby už ani o minutu déle. Po půl hodině se konečně zvedl, oblékl se a tiše proklouzl na chodbu, která v tuto hodinu byla kupodivu tichá.

Vydal se doprava, přímou cestou k velitelskému můstku. Cestou nepotkal jediného agenta, což mu bylo divné. Nicméně, nevěnoval tomu větší pozornost a pokračoval dál. Konečně přišel před velké prosklené dveře, které následně bez klepání otevřel a vešel dovnitř.

„Odjíždíme," oznámil prostě muži v černém plášti, který k němu stál zády.

„Já vím," konstatoval jednooký, „Chcete snad mé povolení?" Pomalu se otočil, koutek posměšně zdvihnutý.

„Ne, pane," vyslovil to slovo téměř jako urážku, zasalutoval a odešel pryč. V poslední době se jejich šéf choval tak moc zvláštně...

Dorazil zpět do svého pokoje, kde na posteli stále spala dívka tak, jak ji tam včera nechal. Teď už ale měla alespoň trochu červenější líčka. Dovolil si rychlý pohled směrem k ní a pak se hned dal do balení těch pár věcí, které tu měl. Nějaké oblečení, dýka do boty a pár zbraní. Hodil si tašku přes rameno, vzal opatrně dívku do náruče a s posledním pohledem na prázdný pokoj zabouchl dveře. Tentokrát šel doleva, přímo do garáží. Stále nenarazil na žádného agenta. Přišlo mu to podezřelé. Ani tentokrát se nad tím ale nehodlal pozastavovat a zjišťovat, proč tomu tak je. Otevřel dveře černého pick-upu a na přední sedadlo opatrně poskládal Abby, načež ji připoutal. Pak na zadní sedadlo hodil cestovní tašku a sedl si na místo řidiče.

„Jamesi!" zaslechl své jméno, ještě ani nezavřel dveře. Otočil se po zvuku a zahlédl hnědovlasého muže v bílém plášti, jak k nim spěchá přes celé garáže.

Bruci, co se děje?" optal se ho podezíravě. Byl očividně velmi nervózní.

„Ale nic, vůbec nic," krátce se zasmál, „Jenom jsem ti chtěl dát tohle..." vtiskl mu do ruky stříbrný malý kufřík, který Bucky poznával. „...a rozloučit se." Objal ho, což Jamese přimrazilo na místě.

„Moje auto, papírek," zašeptal do jeho ucha a ucítil, že mu cosi vtlačil do ruky. Jeho zmatení se ještě prohloubilo. Nedal však na sobě nic znát a nenápadně přikývl.

„Má tam léky, které potřebuje," řekl už více nahlas a těkal očima sem a tam, jako by se něčeho bál, „Tak ahoj, dávejte na sebe pozor!" zamával, otočil se na patě a téměř utekl pryč z garáží.

„Ahoj!" zavolal za ním ještě Bucky. Měl tolik rozumu, že neotevřel papírek dřív, než vyjel ven z garáží. Byly na něm naškrábány čísla, které vypadaly jako souřadnice. Pod nimi byl nápis „Auto" a přiložený klíč. Zastavil na krajnici, aby mohl zadat souřadnice do svého telefonu. Nacházel se kousek od místa určení, takže vypl motor a klíč nechal v zapalování. Zkontroloval, zdali Abby stále spí a sám se vydal asi o kilometr dále. A opravdu, za lesním porostem se nacházelo malé zelené auto. Zkusil ho otevřít tím klíčem, který dostal od Bruce. Pasoval. Otevřel dveře od řidiče a pohlédl na sedačku, kde se nacházel další list papíru. Rozevřel ho a četl:

Fury není Fury. Všechno je jinak. Sledují vás, musíte zmizet, co nejdřív. Odjeď na místo, které máš popsané na druhé straně papíru. Je tam bezpečí. Až tam dorazíš, zeptají se tě na otázku. Řekni, že je pěkně, ale nikdy nevíš, kdy si vzít deštník, že počasí je nevyzpytatelné. Stěny mají uši, nikomu nevěř, nikomu nic neříkej.
Ta lahvička je důležitá, stejně tak i Abigail, chraň je. Hodně štěstí...
Bruce

Zamračeně si přečetl text znovu a znovu. Pak ho otočil a opravdu, na druhé straně byla malá mapa s označeným bodem. Rozhodl se rychle. Věřil Bannerovi, obzvláště když si vzpomněl na zvláštní chování Furyho v posledních dnech. Rychlým krokem se vydal zpět k černému autu, odkud vzal jejich věci a spící dívku. Rozhlédl se, jestli je někdo nesledoval. Cesta ale byla klidná, nikde ani živáčka. Stejně se nemohl zbavit pocitu, že věděli, kde právě jsou. Přešel zpět k autu Bruce, kde odložil Abigail na sedačku spolujezdce a věci opět dozadu. Smykem se rozjel na silnici. Cestou vyhodil telefon z okna a ten se s tichým žuchnutím rozbil na několik tisíc kousků.

***

Byli na cestě už pěkných pár hodin. Slunce se líně posouvalo po obloze, začínalo se stmívat. Už dávno přejel hranice státu New York po východním pobřeží. Na obzoru se objevily lesy, nějaká ta skaliska a v dáli se zvedaly hory. Už nebyli ani v USA, teď projížděli Kanadou. Jeli správným směrem, stále dál a dál po pobřeží, až dorazili do malé vesnice v Québecku.

„Murdochville," přečetl tiše Bucky. Ještě jednou zkontroloval mapu. Zahnul doleva na polní cestu a jel mezi horami, cestou obklopenou borovicemi a sněhem. Chvíli už se bál, že zabloudil, avšak před ním se objevil menší domek. Zastavil kousek od něj a vystoupil z auta. Motor nechal běžet. Zaslechl nabíjení pistole a prudce se otočil po zvuku, připraven se bránit. Ve stínu dveří stála temná postava.

„Co počasí?" zeptala se postava.

„Je pěkně, ale nikdy nevíte, kdy si vzít deštník. Počasí je nevyzpytatelné," odříkal naučenou frázi a doufal, že nenarazil na nepřítele. Jeho strach se ale rozplynul spolu s tím, jak postava vystoupila ze stínu a rozběhla se k němu.

„Steve," vyhrkl překvapeně, když ho blonďák zmáčkl v objetí.

„Už jsem si myslel, že vás zabili," vydechl a pustil ho. 

"To by se museli teda pekelně snažit," zasmál se Bucky. Z domu vyšel Clint, Natasha, Maximovova dvojčata a Tony. Se všemi se přátelsky přivítal a vyměnil si pár zdvořilostních frází.

„Tak, co se tady vlastně děje?" zeptal se konečně Bucky a sjel pohledem všechny přítomné.

„Pojďte dovnitř, všechno vám vysvětlíme," usmála se Wanda a pokynula někam za jeho záda. Otočil se. Opřená o dveře u spolujezdce tam stála Abby a s lehkým úsměvem zamávala všem přítomným. Už vypadala zase jako živá, ne jako chodící mrtvola. Byl za to vděčný.

Nabídl jí pomoc, ona ale s díky odmítla, že to zvládne sama a došourala se do domku, kde se po chvíli uvelebila na šedivé pohovce.

„Rád tě vidím," řekl Tony a krátce dívku objal.

„Já vás taky," odpověděla a pohledem sjela všechny přítomné.

„Takže, co se vlastně stalo?" zeptala se tentokrát ona. Bucky si stoupl vedle ní. Ostatní si vyměnili rychlé pohledy, jako by se beze slov domlouvali, co vlastně řeknou a kdo to řekne. Bucky se zamračil. Nakonec válku pohledů nejspíš prohrál Steve, protože se nadechl k odpovědi:

„Hydra se stala..."