Cože?! (Avengers ff)

Květinová víla

Dalšího rána se Abigail probudila, ale nechtělo se jí ještě otevírat oči. Bylo jí hezky, příjemně přikrytá, nebylo jí vedro ani zima, kolem sebe cítila lidské teplo...

Lidské teplo?

Prudce otevřela oči a pootočila hlavu po zdroji toho tepla. Pohled jí padl na hnědou kštici, krátké strniště a plné růžové rty. Ruku měl ten narušitel odloženou přes její bok. Nahý bok. Pozvedla zmateně obočí a poodhrnula deku. Tiše zakvílela, neb ani kalhoty na sobě neměla. Chtěla se zvednout, ale ve chvíli, kdy se pohnula, ji železným stiskem muž vrátil zpět k sobě, přetočil ji pod sebe a zamumlal: „Ještě pět minut..."

Tiše zaklela. Nechtěla si to přiznat, ale tohle objetí jí bylo příjemné. Bylo teplé, laskavé a cítila se v něm v bezpečí. Mužské tělo jí hřálo na holé kůži a ona si to, chtě nechtě, užívala. Věděla ale, že si to nemůže dovolit.

„Bucky," šťouchla jedním prstem do spícího vojáka. Ten jen zamručel, a ještě trochu víc jí stiskl.

Bucky!" zvýšila mírně hlas a ďoubla ho trochu víc. Jeho oči se pod víčky pohnuly a po chvíli se otevřely. Jejich pohledy se střetly. V ten moment snad ani jeden z nich nedýchal. Hleděli na sebe a v tu chvíli cítili, že to je tak správně.

„Pustíš mě? Potřebuju čůrat," zašeptala tiše Abby, neodtrhávajíce pohled z těch modrých očí.

„Jo, jasně, promiň," omlouval se Bucky a zvedl se do sedu. Náhlá ztráta lidského tepla donutila dívku otřást se. Okamžitě jí přikryl dekou.

„Dojdu ti pro něco na sebe," oznámil a zmizel ve výtahu. Abigail alespoň měla čas chvíli přemýšlet. Pamatovala si jen matně, co se v posledních dnech dělo. Pamatovala si hrozné vedro, jak jí bylo zle, teplou náruč, křeče a bolest kolující jejími žilami. Proud jejích myšlenek přerušilo cinknutí výtahu. Bucky dívce podal šedivé tepláky a černé triko z jejích zásob. S tichým „Děkuji." Se zvedla z gauče, načež z ní spadla deka a odhalila polonahé tělo. Sledoval každý její pohyb, téměř jako dravé zvíře. Fascinovala ho. Po modřině na boku už téměř nebyly žádné stopy. Na pár místech na hrudi se leskly červené otlačeniny od přísavek. Znovu s mu před očima promítl obraz bezvládného těla dívky, který se snažil zahnat tím, že zavřel oči.

„Jak je ti?" zeptal se místo toho a přiložil jí ruku na čelo.

„Dobře," zhodnotila svůj stav a usmála se na něj na znamení, že to myslí vážně.

„Mohla jsi umřít," řekl vážně a zahleděl se jí do očí.

„Byla to jen obyčejná viróza," namítla a zamračila se.

„Na chvíli ti nebilo srdce," prozradil tiše. Dívce se v očích mihlo překvapení a strach. Stočila pohled na stranu. Vzal její ruce do svých a políbil je. „Ale teď jsi tady, a to je hlavní.," usmál se na ni. Lehký úsměv mu oplatila, ale v mysli se zabývala útržky vzpomínek z předchozího dne. Moc jich nebylo. Pamatovala si bolest, vodu, bolest, teplo a zase bolest. Matně nějaké hlasy, co volaly její jméno. Jinak všechno bylo v jakési mlze.

„Kdo je Joe?" přerušil tok jejích myšlenek Bucky. Trhla sebou a vyděšeně se podívala do jeho tváře. Snažila se uklidnit rozbouřenou křičící mysl. Nadechla se a vydechla.

„Byl to můj kamarád z dětství," pokrčila rameny a sklopila zrak.

„Už nejste kamarádi?" optal se tiše.

„Zemřel."

„Já... Omlouvám se, to jsem nevěděl. Mrzí mě to," omlouval se rychle hnědovlasý.