Holka od koní

Třetí kapitola

Celý den jsem nad tím přemýšlela. Snažila jsem se mu vyhnout. Bylo to pro mne velice trapné. Nechápala jsem, proč mi to neřekl. „Kate, mohla bys mi přivést toho hřebce?" slyšela jsem otce zvenčí. Udělala jsem, co mi řekl. „Osedlám ho a projedu se. Nevadí?" zeptala jsem se, když si ho chtěl převzít. Jen přikývl a šel do stáje. Osedlala jsem si ho a vyhoupla se do sedla. Pomalu jsem projela kvůli cvičícím vojákům. Postavili si tam něco jako překážkovou dráhu, což mě naštvalo, takže jsem koně rozcválala a se vší elegancí a jak nejlépe jsem uměla, jsem přeskočila jednu z překážek. Byla tam další, ale tu jsem nemohla, protože mi před ní stál jeden voják. „Slečinka je divoká, co?" slizounsky se na mě usmál. „Uhni tam odsud, pokud nechceš mít obličej fialový." Řekla jsem otráveně. „Ale, ale." Začal. Vážně jsem neměla náladu, tak jsem koně popohnala a překážku přeskočila i s vojákem před ní. Ten se urychleně skrčil. Za poslední překážkou jsem se otočila na vyděšeného vojáka. „Nemůžete říct, že jsem vás nevarovala, vojáku. Nikdy se mi nestavte do cesty." posměšně jsem pronesla a pár vojáků za ním se rozesmálo. Nevím proč, ale dělalo mi to dobře. Nemohla jsem si odpustit pohled na generála, kterého celá situace pobavila, a naznačil potlesk, když si všiml mého pohledu na něm. Trochu jsem se začala červenat, tak jsem se radši otočila a odjela. Od života jsem moc nechtěla. Nejkrásnější bylo sedět na koňském hřbetu. Jak říkal táta: Kůň tě pochopí, pomůže ti zapomenout a nikdy tě nezradí! Je to nejkrásnější a nejinteligentnější zvíře, co znám. Miluju koně a jsou podstatnou částí mého života. Vlastně jsou můj život.

*********

Vracela jsem se ke stájím u kasáren. Krásně jsem se projela. Ten koník se vyřádil a já s ním. Přiklusala jsem až k překážkám a tentokrát je objela. Byla jsem touto jízdou nadšená. Generál a pár vojáků nejspíš z elity bylo zrovna u mého otce. Něco jim říkal. Já si tam en přiklusala a elegantně sesedla. „Bylas pryč dlouho, Kate. Měl jsem strach."
„Promiň mi to. Trochu jsme si vyrazili. Ten koník je poklad."
„Jsi tak nadšená. Potřebovala jsi to jako sůl."
„To ano." Rozesmála jsem se a začala odsedlávat koně. „Kate!"
„Co se děje?"
„Máme tu pár nových vojáků a zítra vyráží na první trénink v přírodě. Nemám teď čas, tak jsem myslel, jestli bys jim dala malou přednášku, jak vyčistit a osedlat koně. Nejsou moc zkušení. Generál tu s tebou bude a bude dohlížet na morálku. Nemáš se čeho bát."
„To není problém. Dojdu si pro koně. Koho si mám vzít?"
„Na tohle někoho hodného a tobě to minule krásně šlo s Miou, tak si ji vytáhni." Mrkl na mě a zmizel. Jen jsem si povzdychla a šla odvést hřebce do stáje. Po cestě jsem si vzala ohlávku Mii a vyvedla si ji ven, kde už vojáci čekali. Dominic na mě zamyšleně koukal. Mírně se na mě usmál. Nechtěla jsem být nepříjemná, protože se zase tolik nestalo, takže jsem mu to oplatila a začala jsem se opět věnovat vojákům. „Takže. Nebudu vás překřikovat a vnucovat se vám, protože tu nejsem já člověk, který tuhle přednášku potřebuje. Tam venku s vámi nikdo z nás nebude a o svého koně se musíte postarat sami. Nejdřív vás seznámím se všemi částmi sedla. Řeknu vám, jak na koni správně sedět, abyste ho zbytečně nenaštvali. Je jako člověk, a pak na cestách není vůbec příjemné, když je mrzutý nebo se vás bude snažit sundat." Začala jsem přísně a sebevědomě. O nic se nepokoušeli a poslouchali, což mě znervóznilo, protože jsem na to nebyla zvyklá. Nicméně jsem jim všechno odvykládala a předvedla. Pak jsem všem poručila, aby si přivedli koně, kterého mají na zítra přiděleného. Moc se jim nechtělo, ale jakmile zvýšil hlas Dominic, tak dělali úplně všechno. I já sebou cukla. Nedivým se, že má takovou autoritu. Síla z něj přímo sálá. Když každý přivázal venku svého koně na místo, které jsem řekla, tak jsem každému ukázala patřičné sedlo, které jeho koni patřilo. Každý si ho odnesl a dostal za úkol zopakovat, co jsem předtím dělala já. Muži už měli roupy a celkem si vyskakovali, takže po mém boku chodil Dominic a nedopřával jim moc příležitostí k tomu, aby mohli cokoliv udělat. „Omlouvám se, Katarino."
„To je v pořádku. Jen mě to zaskočilo a musím říct, že jste mne poněkud uvedl do rozpaků."
„Opravdu jsem to neměl v plánu. Až do doby, kdy jsme si o generálech začali povídat jsem nevěděl, že nevíte, kdo jsem. A pak mi má vlastní sobeckost nedala a musel jsem se zeptat, co si o mne myslíte."
„Omlouvám se za to, co jsem řekla. Kdybych věděla, že jste to vy...."
„... tak by jste to neudělala. Já si vážím toho, že vím, jak jsem na vás působil. A mrzí mne, že jsem vás děsil. Čekal jsem, kdy vás Mia pošle vstříc zemi. Nesnese na sobě moc lidí, proto mě i udivilo, že s vámi jela tak bezproblémově. Líbila jste se jí."
„Já jen doufám, že se na mne nezlobíte. Musím říct, že v zahradách jste úplně jiný, než tady s vojáky. Občas bych i já radši šla dělat, co přikazujete. Autorita z vás přímo vyzařuje, Dominicu. Váš přítel by na vás byl pyšný."
„Dovolte mi být opět sám sebou a neděsit vás svým chováním a tvrdým hlasem, Katarino. Budu velice rád, pokud vás dnes v noci potkám u altánu."
„Kate! Je čas na večeři. Všechno už je hotové." Zavolal na mě po dlouhé době otec. „Doběhnu tě!" Otočila jsem se na něj. „Nezdržuj se tu moc dlouho. Víš, co jsem ti o tom říkal." Pronesl starostlivě a vydal se k našemu domu. Otočila jsem se opět na generála. „Nic vám neslibuji, generále, ale budu se snažit. Ráda vás uvidím neformálně." Pousmála jsem se a opět si ho celého prohléhla v uniformě. Opravdu mu moc slušela. Přemýšlela jsem nad jeho věkem. Nad tím, jestli už někdy miloval nějakou ženu, nebo odkud vlastně je?

„Nad čím přemýšlíte?" vytrhl mě z mého přemýšlení o něm. „Jen nad tím, co bude zítra."
„Co se má stát zítra?"
„Vojáci odjíždí, jak jistě víte. Trochu se bojím, jestli se vůbec dokáží postarat o ty koně."
„Takže vám je jedno, že budou dřít, budou mít minimum jídla a pití a spát na tvrdé zemi. Prostě se bojíte, že koně nebudou mít tu nejlepší péči?" upřímně se rozesmál. Chtěla jsem se urazit, ale jeho krásný úsměv mi to nedovolil. „Jistě. Nevím, co je tu k smíchu." Řekla jsem naoko uraženě. „Vůbec nic. Jen jsem ještě nikdy nezažil nikoho s takovým názorem a...."
„Hele, Dome, nechal pro tebe poslat král kvůli tomu zítřku." Vyrušil ho nějaký muž, podle uniformy z elity. Jen na něj křikl na souhlas a oznámil mu, že už jde. Pak opět začal věnovat svou pozornost mě. „Jste velice obdivuhodné stvoření, Katarino. Prosím, slibte mi, že taková zůstanete." Oslnivě se usmál. „Je mi velice líto, že vás musím opustit, ale povinnost volá. Nechápu, že jsem vás dokázal tak dlouho přehlížet. Budu se těšit na naše příští shledání a dávejte na sebe pozor." Velice kouzelně se se mnou rozloučil a potom, co mi vtiskl jemný polibek do vlasů, se otočil a rychle odběhl směrem k zámku. Zůstala jsem tu už jen já, má rozklepaná kolena a zmatená mysl, do které se tímto svým činem rychle vloupal.