Holka od koní

Čtvrtá kapitola

Po večeři jsem ještě šla zkontrolovat, jestli po sobě vojáci vše uklidili, a jestli je vše na správném místě. Samozřejmě, že nebylo. Bylo jich tu dvacet jedna, pokud jsem dobře počítala a dvě sedla byla na správném místě. "Muži!" povzdychla jsem si a pustila se do přerovnávání. Přerovnala bych to i poslepu. Vyznám se tu lépe než sama v sobě. Byla to mechanická práce a člověk si u toho může snadno odpočinout. Během chvilky jsem to měla hotové. Ještě se  i nechtělo se vrátit do domku, tak jsem postupně obcházela každého koně a pohladila si ho. Zmateně jsem se podívala na zadní box. Buď se mi to zdálo nebo byl otevřený. Pomalu a neslyšně jsem došla blíž a zaslechla mužský a mě velmi povědomí hlas. Byl tam Michael. "Co tu děláš, maličká?"
"Jen jsem byla zkontrolovat sedla. Vlastně přerovnat. Snad nikdo z nich to neudělal správně."
"To jsou prostě vojáci. Je tohle nezajímá. Mají svoje pravidla a tvrdý výcvik, ale tím to u nich s pořádkem končí."
 "To zní hrozně. Ale ne všichni jsou takoví, že? Třeba generál se mi zdá milí."
"Tvůj otec má starosti, maličká. Neměla by ses motat kolem vojáků a zvlášť ne okolo generála. Tihle muži se s ženou vidí jen z jednoho prostého důvodu a láska to není."
"Třeba nejsou všichni takoví!"
"Do jednoho! Věř mi a drž se od nich co nejdál. Jsi na to ještě mladá." postupně si sbíral své věci. Když měl všechno, tak se otočil k odchodu. "Popřemýšlej o tom. Generál může být jakkoliv velký gentleman, ale pořád je to voják a hlavně muž. Jsi až moc naivní a důvěřivé děvče. Nenech se okouzlit jedním úsměvem." jemně mě pohladil po ruce a odcházel. "Michaeli!"
"Ano?"
"Proč myslíš, že jsem okouzlena?"
"Každý ze služebnictva už ví o tvém povídání si s generálem. Chodíš po tenkém ledu." pousmál se a zmizel. Trochu mě to zarazilo. Jen si spolu povídáme a hned to všichni vědí? Co tohle má znamenat? Navíc, já nejsem nikým okouzlena. 

***********

Pomalu jsem zavírala dveře od stáje. Dnes jsem se trochu zdržela. Možná trochu víc. "Kampak, slečno, že tak pozdě?" slyšela jsem za sebou. Jen jsem se s povzdechem otočila připravená na odpálkování nějakého vojáka. Jenže přede mnou nebyl voják. Ihned jsem se poklonila. "Kontrolovala jsem stáje, vaše veličenstvo."
"Pracuješ zde?"
"Ano. Otec mě už od mala učil své práci."
"No jistě. Ty jsi ta holčička od Jacka! Zapomněl jsem. Už nejsi moc holčička." rozesmál se svému vlastnímu zjištění. "Už povstaň, dítě. Co kdybys mne doprovodila do zámku?"
"Ráda, vaše veličenstvo." s úsměvem jsem přikývla a vydala se za ním. Vyprávěl mi o tom, jaký měl den. Co všechno dnes řešil a podobně. Sice jsem neměla tušení, o čem právě mluví, ale s úsměvem jsem přikyvovala, a když se začal hlasitě smát, tak jsem se přidala. Ve chvíli, kdy jsem náhodou vnímala, co mi sděluje, jsem zjistila, že zítra přijede královská rodina ze sousedství. Zajímavé! Jsem zvědavá, jak budou vypadat a jací budou. 

Po našem ''rozhovoru'' jsem se mu poklonila a odešla jsem. Bylo to divné. Nikdy jsem krále takhle neviděla. Byl uvolněný a choval se jako mne rovný. 

**************

V domě už skoro všichni spali, když jsem se vrátila. Otec na mě čekal ve společenské místnosti. Ve tváři měl velmi přísný výraz, takže se dalo předpokládat, že se něco stalo. "Kde si byla?"
"Říkala jsem ti, že to jdu skontrolovat do stájí."
"Tak dlouho?"
"Potkala jsem krále, který trval na tom, abych ho doprovodila."
"Tak to jo. V tom případě se omlouvám. Prostě mám o tebe strach, Kate. Jsi to jediné, co mám." přišel ke mě a sevřel mě v pevném objetí. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že to chápu. Pak se odtáhl, popřál mi dobrou noc a odešel. Já jsem váhala, jestli mám jít ven nebo si mám jít lehnout. Co převládlo? No přeci moje zvědavost a dobrodružná povaha. Vzala jsem si koženou bundu a potichu vyšla z domku. Pomalu jsem si kráčela zahradou tak, jako včera a rozhlížela se, jestli ho neuvidím. Už jsem viděla špičku altánu, a když jsem přišla blíž, tak jsem zahlédla i jeho. Netrpělivě čekal. Bylo to na něm vidět. V okamžiku, kdy mne spatřil, se mu na tváři objevil široký úsměv. "Bál jsem se, že nepřijdete."
"Ale jsem tu." pousmála jsem se a vyšla za ním. Opřela jsem se o zábradlí a můj pohled směřoval na zahradu přede mnou. "Tak jak vám to s nováčky jde, pane generále?"
"Je to na nic. Každí mladí vojáci jsou naprosto nezvladatelní a s prominutím přitroublí."
"Jak to?" rozesmála jsem se nad výrazem, který u toho měl. "Nemají žádné zkušenosti a tváři se jako mistři. Neposlouchají a dělají si vše po svém, takže na ně musíte úplně jinak, než na ostatní. Jsem rád, že teď na nějakou  dobu odjedou. Alespoň tu bude klid."
"Po jaké době se to srovná?"
"Většinou po tom výletě, který zítra podniknou."
"Myslela jsem, že jen mají zjistit, jak přibližně to chodí."
"Taky že ano. Dají jim tam pořádně do těla. Budou celý den v zápřahu a v noci je čekají hlídky. Zkrotnout tam, protože pokud neposloucáš, tak tě prostě zmlátí. Elita se s nimi nepárá."
"A vy snad ano?"
"Já mám omezené možnosti, jelikož jsem zde pod dohledem krále, má milá." otočil se a podíval se mi do očí. Uhla jsem jako první a opět se zadívala na zahradu. "A jaká je práce u koní?"
"Někdy je trochu mechanická, ale skvěle se u toho odpočívá. Miluju koně a tuhle práci také. Narodila jsem se pro tohle."
"Máte koně radši než lidi?"
"Ano to mám. Koně jsou upřímní a nelžou vám. Ani vás nepodvádí a neoblbují."
"To je zajímavé."
"Je to pravda!" rozesmála jsem se. Opět se zvláštně zatvářil. Téma koně jsme už neopustili. jsme