Holka od koní

Šestnáctá kapitola

Nemohla jsem spát. Nemohla jsem ani pořádně přemýšlet. Povídali si o tom úplně všichni. Po Dominicově předvolání ke králi se rozhlásilo, že bude za dva dny pověšen. Jsou různé verze proč tomu tak je. Nechce se mi věřit ani jedné.

***********

Zrovna jsem nesla snídani pro sebe, otce a Jacka do domu. Oba už seděli na svých místech u stolu. Vstávali jsme dnes časně všichni. Tuším, že nikdo v království teď nemá dobré spaní. Vyndávala jsem jídlo z košíku a můj pohled zabloudil z oken na část hradu, ve které se nacházela věznice. „Co si o tom myslíš?" prohlásil zachmuřeně otec, když zpozoroval, kam se dívám. „Myslím, že dnes je jeho poslední den. Otče, nemohl to udělat."
„A víš, co udělal?"
„Ne. Ale stejně jsem přesvědčená o jeho nevinně!"
„Mluvil jsem přímo s jedním mužem, co ho zatýkal. Údajně předchozí noc napadl prince Philipa v jeho komnatách. Brutálně ho sbil a nechal ho tam krvácejícího na zemi. Našel ho až ráno jeho komorný."
„To nemůže být pravda. Proč by něco tak hrozného dělal?" klesla jsem na židli a zírala na jídlo před sebou. „Znají se už z předchozí doby. Je možné, že si kdysi něco udělali a generál se mu za to chtěl pomstít."
„Jak to můžou vědět tak jistě?"
„Jsou na to i svědci. Vojáci, co se v tu dobu odešli vystřídat od princových dveří, dosvědčili, že ho tam viděli přicházet. Je mi líto holčičko. Také se mi tomu nechce věřit. Teď by ses měla trochu najíst. Snídaně je základ dne."
„Nemám hlad. Půjdu na vzduch," odvětila jsem. I přes své tvrzení jsem si však z ošatky vzala jedno jablko a schovala jsem si ho. Vyšla jsem z domu na zahradu, kde to nebylo o nic lepší. Všude jsem slyšela jeho jméno. Z každého koutu. Ve vzduchu jsem cítila napětí. Jenže tohle dusno jsem nedokázala snést. A tu nevědomost k tomu už vůbec ne. Rázně jsem se vydala k věznici. Měla jsem štěstí, protože hlídal Lucas. Byl to jeho nejbližší přítel. Aspoň to mi o něm Dominic vyprávěl. „Dobré ráno, slečno Katarino."
„Dobré. Mohla bych s ním mluvit?"
„Nemyslím si, že bude mluvit. Nikomu neřekl vůbec nic. Ale zákaz k tomu nemám. Mohu vás tam pustit."
„Prosím vás," zoufale jsem se na něj podívala. „Úplně na konci," otevřel mohutné dveře a pokynul mi dovnitř. Opatrně jsem prošla a vydala se chodbou plnou cel. Byly skoro všechny zaplněné. Když jsem prošla, tak si jejich obyvatelé něco zahuhlali, někteří dokonce vstali. Došla jsem až nakonec a viděla ho přes mříže v té poslední osudné cele. Seděl v rohu. Nehýbal se. Skoro jakoby nedýchal. Nezaregistroval, že jsem vůbec přišla. „Dominicu," zašeptala jsem opatrně. Trhl sebou a otočil hlavu mým směrem. „Neměla bys tu být."
„To my oba, nemám pravdu?"
„Kdybych nebyl ničím vinen, tak zde nejsem, nemám pravdu?"
„To se přiznáš k něčemu, cos neudělal? Jen tak? Jsi generál, Dominicu, měl by ses vzchopit a vybojovat svou svobodu tak, jako to děláš vždycky!" hystericky jsem se na něj rozkřičela. Nemohla jsem jinak. Nechápala jsem, co to vlastně dělá. Kdo je ten muž přede mnou? Vstal a došel až ke mně. Nejvíc jsem se v této chvíli bála, že mě pošle pryč. Ale neudělal to. Protáhl ruku skrze mříž a setřel mi slzu z tváře. „Má drahá, jak mohu dosvědčit, že jsem něco takového neudělal? Jsou důkazy a já nemám žádné svědky," pronesl to tak tiše. Stěží jsem ho slyšela. „Jenže já ti nedovolím to vzdát." Přidržela jsem si jeho ruku na své tváři a pak mu vtiskla polibek do dlaně. Odtáhla jsem se. Do ruky mu vložila jablko a odešla jsem.

Ahojky.. Ano.. Ještě stále žiju. Moc se omlouvám za to, že je kapitola tak krátká a po tak dlouhé době.. Trochu vám tu chci naznačit, že jsem se rozhodla mu prodloužit o maličko život, ale ještě si to rozmyslím. Co myslíte vy? Budu se snažit něco přidat, ale víte, jak je to s časem.. Předtím škola, teď budou prázdniny a já budu zase v tahu... Snad se vám i tento kousek bude líbit a doufám, že brzy přidám delší..