Holka od koní

Pátá kapitola

Ráno mě otec opět budil. Vrátila jsem se až pozdě v noci a byla jsem unavená. Každopádně jsem se rychle oblékla a umyla. Po cestě do kuchyně jsem viděla, jak přijíždí neznámí kočár. Jelikož už byl blízko a královská rodina mě viděla přicházet, tak jsem se stejně jako zbytek služebných musela uklonit a počkat, až všichni vystoupí a dají pokyn k našemu pohybu. Jako prvního jsem zahlédla už trochu šedivějícího krále, který podal ruku nejspíš královně, aby mohla vystoupit. Dále jsem viděla vystupovat mladou dívku. Může jí být okolo šestnácti, ale víc rozhodně ne. A jako poslední jsem viděla jeho! Byl naprosto okouzlující a elegantně vystoupil z kočáru. Tmavé šedé oči se rozhlížely po zdejším okolí. Pomalu se všichni vydali k čekající královské rodině, aby se s nimi mohli přivítat. Když nás obcházeli, tak jsem trošku zvedla hlavu, abych si ho mohla prohlédnout, čehož si všiml a hned mi věnoval jeden kouzelný úsměv. Červenající obličej jsem opět sklonila k zemi a divoce mi bušilo srdce. 

************

Od rána jsem ho neviděla. Pořád se něco řeší v zámku. O krásném princi si štěbetají všechny mladší ženy. Hlavně komorné roznáší zprávy. Moc to neřeším, protože mě se to netýká. Byla jsem teď v poloprázdné stáji u kasáren. Vojáci vyjeli na cvičení za svítání, takže jsem tu měla jen pár koní na vyčištění. Řekla jsem si, že toho využiji a budu se moct i projet. Často slyším i Dominicův přísný hlas, jak na někoho křičí, že něco udělal špatně. Ještě před hodinkou to se mnou vždycky cuklo, ale už jsem si asi přivykla. Čekal mě poslední kůň, a pak pojedu do lesů. Našla jsem tam novou cestičku, tak bych to chtěla prozkoumat. Nemohla jsem se dočkat. Rychle jsem vyčistila všechno, co jsem potřebovala. Uklidila jsem to a připravila si sedlo. Byla jsem s Domem domluvená, že si půjčím Miu. Toho koníka jsem si velmi oblíbila, a myslím, že i ona mě. "Promiňte, slečno. Mohla byste mi pomoci?" ozvalo se odněkud. Zpozorněla jsem a rychle se otočila. O dveře do stáje byl opřený princ. Rychle jsem se uklonila a čekala. "Vstaň." přikázal a já tak učinila. "S čím by jeho výsost potřebovala pomoci?"
"Vlastně se celkem nudím a král mi pověděl, že mám zajít do stájí a někdo mi nějakého koně osedlá."
"Pak můžete jít dovnitř a vybrat si toho, který se vám nejvíce zamlouvá." pokynula jsem mu a ještě se rychle uklonila, když mě poslechl a odešel dovnitř. Pomalu jsem ho následovala. Se zájmem chodil od koně ke koni a každému něco říkal. Asi u pátého se zastavil. "Mohla byste mi osedlat tohohle." oznámil. Rychle jsem přitakala, šla pro sedlo a vyvedla ji ven. Dokázala bych to i ze spaní, ale znervózňovalo mě, jak na mě celou dobu zamyšleně hledí. Jako kdyby mě kontroloval, jestli to dělám správně. Na jednu stranu mě to uráželo. "Pro koho sedláte toho druhého koně?"
"Pro sebe, výsosti."
"To si smíte jen tak odjet?"
"Máme dohodu s králem, že pokud budeme mít svou práci vykonanou, tak se budeme moci projet."
"Pak bys mě mohla doprovodit."
"Pokud si to bude jeho výsost přát."
"Můžeš mi alespoň ukázat okolí." ukázal rukou k připravené Mie a sám nasedl na toho svého. Byla jsem celkem zklamaná. Zdál se předtím tak milý a hodný a teď vidím, že je to jen další nafoukanec. Alespoň jsem věděla, že není o co stát. Nejprve jsme jen pomalu šli. Rozhlížel se po zdejších zahradách. Jak jsem si všimla, tak se na nás každý koukal. I Dominica jsem zpozorovala, jak se v bezpečné vzdálenosti od nás mračí. Za bránou se princ rozcválal. Zpozorněla jsem a přizpůsobila se mu. Nebyl moc náročný a na mé poměry i celkem pomalý. Nejvíc mě rozesmálo, že chtěl, abych mu ukázala les. Jede přede mnou a nedovolí mi cokoliv udělat. Jen jsem se kochala přírodou a dávala pozor, aby se mi neztratil z dohledu. 

Najednou se zastavil, otočil se a díval se na mě. Nedělal nic kromě toho. Celkem mě to znervózňovalo. "Děje se něco, Vaše výsosti?"
"Jsem Philip."
"Prosím?" zasekla jsem se. "Mé jméno. Jistě, že tě to překvapuje. Už jsem ti ukázal, jak dokážu být namyšlený, ale tady mimo hrad a všechno si to můžeme odpustit, ne? Moc tě o to prosím." pronesl velmi mile. Vůbec jsem něco takového nečekala. Bylo to, jako kdyby tu přede mnou byl úplně někdo jiný. "Já jsem Katarina, Vaše vý..."
"Philipe. Velmi krásné jméno."
"Ehm, děkuji."
"Co jsem si všiml, tak pracuješ ve stájích, že?"
"Ano. Otec mě ke koním vedl od malička."
"To je moc hezké. Kolik ti vlastně je?"
"Je mi sedmnáct. A vám? Pokud se smím zeptat." sklopila jsem hlavu dolů, protože se zdálo, že sem ho zaskočila. "Jistě, že smíš. Ale jen pokud mi budeš tykat!" rozesmál se. "Dobře, slibuji." přidala jsem se k němu. "Tak jo. Mě je dvacet jedna. Vidíš? Velké tajemství je venku." rozesmál se zase. "Máte takovéto rozhovory se všemi svými podřízenými?"
"Za prvé: Máš.. Za druhé: Ne nemám. Jen s mým osobním a s kuchařkou. Je to celkem těžké, najít si v zámku kamarády. A popravdě si nutně musím alespoň jednou za čas od všech těch zdvořilostí odpočinout."
"Neříkej, že je tak únavné o sebe nechat pečovat."
"Není to jenom o tom. Když se narodíš jako první, tak jsi smolař. Všechno je jenom na tobě a budeš se muset  budoucnu postarat o všechny lidi v zemi! Promiň, ale tohle mi celkem únavné přijde."
"Promiň. To jsem si neuvědomila."
"V pořádku. Víš, že má jeden z pokojů pro hosty výhled na kasárny?"
"Nikdy jsem neprocházela zámek, takže to nevím. Pročpak tě to teď napadlo?"
"Viděl jsem tě. Motá se kolem tebe jistý voják. Jmenuje se Howard."
"Oh. Sledujete mne? Ve skutečnosti je to generál a nemotá se kolem mě. Jsme jen přátelé a občas si spolu povídáme."
"To je fuk. Chtěl jsem ti říct, aby sis na něj dávala pozor. Pamatuju si, když u nás začínal. Ani se nedivým, že to dotáhl až na generála."
"Začínal u vás?"
"To ti neříkal? Zajímavé. Tak to ti možná ani neříkal o své bývalé ženě?"
"Bývalé ženě?"
"Ano. Jednou nás napadli rivalové. Radši šel do boje a nechal ji napospas všemu, než aby ji chránil. Taky ten večer umřela."
"Proboha. Tomu nevěřím. Sice ho neznám tak dlouho, ale vím, že tohle by neudělal!"
"Neznáš ho vůbec, Katarino. Jenom si s tebou hraje. Jako s každou dívkou, které byla před tebou. Budu hádat.. Koukáte spolu na hvězdy? Procházíte se po zahradě? Už ti řekl, jak krásné máš oči nebo, že jsi velmi výjimečná?"
"Nech toho! Tohle si jen tipoval!"
"Bohužel. Vídal jsem ty dívky v zahradách v jeho volném čase. Vždycky je měl jen na pár nocí, a pak tu byla zase jiná."
"Nevěřím vám!"
"Dobře. Třeba mi začneš věřit, až tě někdy chytne za ruku a začne ti kreslit kroužky do dlaně. Nebo si začne hrát s tvými vlasy? Uvidíš, co bude dřív."
"Tohle nehodám poslouchat. Mohli bychom se vrátit?"
"Jak chceš." smutně se na mě podíval. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. To přeci nemůže být pravda! A jak ví o hvězdách? Všechna jeho tvrzení jsem se zoufale snažila vyvrátit. Jako splašená jsem se hnala k zámku a prince jsem postřehla v mém závěsu. U kasáren jsem rychle sesedla. Musela jsem začít něco dělat, abych to všechno vypustila z hlavy. Vojáci měli zrovna nějaké cvičení a Dominic se na mě ustaraně díval. Po chvilce dorazil princ a jeho výraz se změnil. Jako kdyby pochopil, co se stalo. Jeho výraz mi moc nepomáhal k tomu, abych princovým slovům nevěřila. 

Omouváám se, že po takové době a za patřičné chyby.. Víte, že jsem lenoch si to po sobě číst ;).. Snad se bude nová kapitolka líbit.. Potila jsem ji ze sebe pár dní.. Mám nějak teďka vymleto, tak se nezlobte.. Budu se snažit přidávat pravidelněji.. :D