Holka od koní

Sedmnáctá kapitola

Jestli si myslíte, že jsem měla nějaký plán, tak vás mohu ujistit, že jsem ho neměla. Sedla jsem si do našeho altánku a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jak bych mu mohla pomoci. Jak ho dostat ven? Jak ostatní přesvědčit, že princ lže? S Philipem jsem mluvila hned, jak jsem vyběhla od Dominicovy cely. Nechápala jsem jen jednu věc. Jak jsem mohla věřit takovému člověku a zároveň někomu tak čestnému celou dobu křivdit? Uznávala jsem svou chybu, ale s každou minutou mi docházel čas ji napravit. Bylo nemožné, aby byl Dominic vinen. Byla to ta noc, kdy jsem spala v jeho pokoji. Nemohl to v noci udělat. Ráno jsem Philipa viděla a byl naprosto v pořádku.

**********

„Lucasi, vyslechněte mne! Prosím vás."
„Myslím, že vám nemohu pomoci, když mi řeknete jen to, že to neudělal. Jak to víte?"
„Tu noc jsem strávila s ním. V jeho pokoji!" zařvala jsem na něj. Štvalo mě, že mu nabízím pomoc a nikdo se toho nechytá. V okamžiku, kdy jsem tato slova vyřkla, se na mne podíval. Byl zaražený, avšak vůbec překvapený. Momentálně mi ale nezáleželo na jeho reakcích. Konečně mi věnoval pozornost. Tomu, co říkám. „Mohla jsi usnout a on odejít," pokrčil po chvilce opět rameny a otáčel se k odchodu. Opět jsem ho zarazila. „Ráno jsem šla ke zdravotnici. Předtím jsem potkala Jeho výsost na chodbě. Vypadal úplně normálně. Nebyl potlučený a už vůbec ne brutálně sbitý! Jsem si jistá, že když ode mne odcházel, tak ho zdravotnice zahlédla."
„A cos dělala s princem na chodbě po noci strávené s Domem? Vidíš, holka? To ty můžeš za to, že je tak mimo sebe! Kdybys mu nemotala hlavu a do toho to samé nedělala s jeho úhlavním nepřítelem tak se tohle nestane!" rozkřičel se na mne on. Nikdy na mne nekřičel muž. A teď, když sám voják zvýšil hlas. Zarývalo se do mne každé slovo, co řekl. Nejhorší na tom bylo, že všechno věděl. O altánku i o projížďce. Dokonce mi prozradil, že hříbě si koupil Dominic, abych si ho tu mohla nechat. Nemohla jsem ani dýchat. Slzy se mi spustily plným proudem a já je nedokázala zastavit. Jediné čeho jsem byla schopná, bylo stát tam. Dívat se na něj a poslouchat všechna jeho oprávněná obvinění.

************

Seděli jsme na zahradě v trávě. Omluvil se mi, že to přehnal a podal mi kapesníček. Byli jsme oba stejně bezradní. Došlo nám, že všechno by bylo slovo proti slovu. „Přišel jsem sem s ním. Sloužili jsme spolu odjakživa."
„Říkal mi, že jste skvělý muž," pronesla jsem tiše a stiskla jeho ruku. Stisk opětoval a pak se opět zahleděl před sebe. „Vždycky představoval mého velkého bratra. Nemůžu ho tam nechat. Věřil jsem tomu, že to udělal. Věděl jsem, že si navzájem vyhrožují od doby, co přijela sousedská královská rodina. Jenže, jak to mám udělat teď? Když znám pravdu?" z jeho řeči ho vytrhl strašlivý poplach. Křik s každou vteřinou sílil. „Kruci!" zaklel vedle mne a rychlostí blesku vstal. Rozeběhl se pryč. Po pár krocích se však zastavil a vrátil se za mnou. „Vezměte si tohle a schovejte se někde!" podal mi dýku, co měl za opaskem. Přijala jsem ji a kývla na souhlas. V tu chvíli odběhl pryč. Slyšela jsem rány mečů. Slíbila jsem mu, že půjdu pryč, ale nemohla jsem. Místo toho jsem se do vřavy rozeběhla za ním. Přikrčila jsem se za stromem přímo před místem dění. Všude byl zmatek. Nikdo nevěděl, co má dělat. Bylo to hrozné. Hlava na hlavě. Pořádně jsem nerozeznala naše vojáky od protivníka. „Elita okamžitě do paláce! Speciální jednotky na hlavní nádvoří a vojíni se odeberou na svá místa! To je rozkaz, tak se hýbejte!" začal zde řvát hluboký hlas. Před věznicí stál sám generál bez pout a se zbraní v ruce. Viděla jsem, že on je přesně to, co zde potřebovali. Jak řekl, tak se dělo a všem bylo jedno, že teď má být zavřený v cele. Mé srdce poskočilo. Viděla jsem jiskřičky v jeho očích a adrenalinem poháněné tělo. Zmatek ustával a situaci začali ovládat naši vojáci. V dálce jsem u hlavní brány zahlédla svého otce. Bojoval s hrdostí a zápalem a já byla pyšná, že jsem jeho dcera. Přede mnou byl mrtvý voják. Vzala jsem si meč z jeho ruky a pustila se do vřavy také. Nikdo kromě Jacka to nevěděl, ale ve svém volném čase jsem zdravou rukou trénovala. Každý den. Učila jsem se od Jacka. Neměla jsem tolik síly jako mí protivníci, ale byla jsem rychlejší. „Dolu!" zařval za mnou Dominic. Hned jsem věděla, že je to na mě. Okamžitě jsem si bez ohlédnutí klekla a mezitím se on napřáhl a propíchl mého protivníka. Jak jsem zjistila, když jsem se zvedla, byl poslední. Ostatní utekli nebo byli mrtví. Královská rodina vycházela s paláce. Vlastně obě královské rodiny. Podívala jsem se na Dominica. Naše oči se setkaly, avšak jen ne chvilku. Ohlédl se na přicházejícího krále a ještě stihl vydat rozkaz: „Seřadit!" Vojáci tak udělali a on sám si klekl. Uklonila jsem se, jelikož král byl u nás. „Jako vždycky generále. Jste tam, kde vás vaši muži a mí poddaní potřebují. Proto přehodnotím váš trest," pronesl tak, aby ho všichni slyšeli. Vojáci ihned začali tleskat, pískat a šeptat mezi sebou. Král je zase utišil mávnutím ruky. „Chci vědět jednu věc. Jak ses dostal z pout a té cely?"
„Můj pane, sám jsem byl u toho, když se stavěly po vyhoření před šesti lety. Vím o nich úplně všechno. Dokonce i to, kde jsou mříže slabší, aby se z nich dalo dostat," pověděl mu pravdu. Král se jen pousmál, ale neříkal nic. „Vojíne! Odveďte generála zpátky do jeho cely. Napravte spolu škody, co vyvolal jeho útěk a zamkněte za ním. Až se rozhodnu, co dál, bude vám to oznámeno." Posléze se otočil směrem k paláci a začal vydávat rozkazy svému rádci a všem komorným. Tomu už jsem pozornost nevěnovala. Pozorovala jsem, jak Dominica opět odvádí pryč.  

Kapitoly teď opravdu dlouhé nebudou. Mám tu další část, abychom se pohnuli. Snad se vám bude líbit a přehlédnete chyby.. Psala jsem to s přestávkami a už to po sobě nečetla.