Holka od koní

Patnáctá kapitola

„Už je docela pozdě. Nemáš výcvik?"
„Mám ještě pár dní volno."
„Kde jste vlastně byli? S tím tvým přítelem včera."
„Já musím hlásit svou polohu, slečno? usmál se a posadil se na židli naproti posteli, na které jsem stále seděla já. Bylo to zvláštní. Ráno jsem se nejprve musela zorientovat, jelikož mi nedošlo, co se vlastně včerejší noc stalo a kde se nacházím. Dominic mě vzal na noc do svého pokoje. Na jednu stranu jsem tím poctěna. Pustil mne do místnosti, kde má za normálních okolností možnost se schovat a být sám. Každý věděl, že voják si tohle své místo chrání jako své největší soukromí. „Měla bych jít za zdravotnicí," oznámila jsem a začala vstávat ze svého místa. Neříkal na to vůbec nic. Zdálo se, jako kdyby mu to bylo lhostejné. O to víc mě mrzelo, když jsem po vyřčení věty četla chvilkovou zvědavost v jeho tváři. Pohlédla jsem do menšího zrcadla, co tu měl a upravila si své spánkem pocuchané vlasy. „Kde tě potom najdu?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Doufala jsem, že by mne třeba doprovodil, když má volno. Jenže jsem dostala jen chladnou jednoduchou odpověď: "Nenajdeš."  
"Děje se něco?" zeptala jsem se zmateně. Ještě před chvilkou mluvil a choval se ke mě úplně jinak. Znala jsem tenhle pohled už delší dobu. Jeho tělo se napjalo, pohled ztvrdl a jeho hlas zněl chladně. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. "Neděje se vůbec nic. Měla bys jít. Přesně, jak jsi řekla." odvětil chladně a otočil se ke svému šálku kávy. Cítila jsem slzy v očích, ale nedovolila jsem si je pustit ven. Sebrala jsem všechnu svou hrdost a odešla jsem z jeho pokoje.

Všude byli samí vojáci. Rychle jsem seběhla schody a vyběhla ven. Omylem jsem do někoho vrazila tím se poslala k zemi. "Moc se vám omlouvám," vyhrkla jsem a podívala se na muže nade mnou. "Nemůžeš ksakru dávat pozor?" utrhl se na mě rozzuřeně. Hrklo ve mě. Byl to náš princ. Rychle jsem se uklonila a své omluvy opakovala. Jen zavrčel a otočil se k odchodu. Jen jsem za ním slyšela:"Hloupé služky." Za normálních okolností bych se bránila, ale na prince jsem si netroufla.

****************

 Vešla jsem do paláce a na chodbě spatřila Philipa. Rty se mi roztáhly do úsměvu. Rozběhla jsem se k němu a skočila mu kolem krku. "Tak ráda tě vidím," pronesla jsem vlídně. Objetí neopětoval, tak jsem se odtáhla. Nevypadal, že by byl v dobré náladě. "Kde jsi byla?"
"Teď jdu ke zdravotnici s tou rukou."
"Neptal jsem se tě, kam jdeš. Ptám se, kde jsi byla?"
"Venku. Předtím jsme si povídali s Dominicem."
"Povídali? Chováš se jako obyčejná kurtizána! Řekl jsem ti, že se s ním vídat nebudeš! Chce tě jen pro jedno! Co na tom nechápeš, že za ním pořád lezeš?" rozkřičel se na mě. Když jsem chtěla začít protestovat, uhodil mne. Bolelo to. "Jak jsi mohl?" zeptala jsem se se slzami v očích. "Drž se od toho bastarda co nejdál!" prohlásil a odešel. Stála jsem tam přilepená ke zdi a ani se nehnula. Nevěděla jsem, co dělat. Tvář mě pálila. Nechápala jsem celý tento výstup. 

"Děvče, co tu tak stojíš?" přiběhla ke mě zdravotnice vyděšeně. "Zrovna jsem tě šla hledat. Vypadáš vyděšeně. Co se stalo?" pořádně si mě prohlížela a odváděla mě k sobě. Posadila mne na židli. Pořád jsem mlčela. Neměla jsem, co říct. "Vůbec se mi nelíbíš. Jsi hrozně zaražená. Mám se vůbec ptát na tvou tvář?"
"Ne. Prosím." odvětila jsem tiše. Soucitně se na mne podívala, ale mlčela. Přijala mou jednoduchou odpověď. "Bolí tě to ještě?"
"Jen občas."
"Ano. Nesmíš tahat nic těžkého než to bude úplně dobré, ale myslím, že tak za týden budeš schopná vrátit se ke své práci, jestli chceš." mile se na mne usmála. "Děkuji." pokusila jsem se úsměv napodobit, ačkoli jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to vyšlo. Zvedla jsem se a dala se k odchodu. "Počkej ještě," zavolala, když jsem se chystala vyjít ze dveří. Zase jsem je zavřela a vrátila se na židli, jelikož mi rukou pokynula, abych přesně toto vykonala. Nakonec ke mě přišla s kapesníkem. "Je namočený ve studené vodě. Dej si ho chviličku na tvář a pak už tě pustím."

*****************

Kdybych mohla, tak dnešek celý smažu. Odstraním ho. Všechno se mi začíná sypat a já vůbec nevím proč ani co byl špatně. Sedím teď s Jackem na uvazišti. Je zaujatý vojáky a já plně ponořená ve svých myšlenkách. Na puse jsem měla modřinu, ale Jack se neptal. Věděl, že bych mu to řekla, kdybych chtěla. Vypustila jsem přebytečný vzduch z plic a pročísla si rukou své dlouhé vlasy. "Perný den?" ozval se Jack a pro tentokrát věnoval svou pozornost mě. "Ne. Jsem v pořádku. Stejný jako každý jiný."
"Já jen, že tohle je po sedmé, co jsi vzdychla. Nebudu se tě na nic ptát. Jen mě mrzí, že mi nevěříš natolik, aby ses svěřila."
"Tak to není, Jacku. Jsi můj nejbližší přítel."
"V tom případě mi pověz, co se stalo. Kde jsi přišla k té modřině? Kde jsi byla celou noc?"
"Je to složité. Včera večer jsem byla v zahradě a pozorovala jsem hvězdy."
"Já vím. Máš to moc ráda."
"Přesně tak. Jenže jsem usnula a nějakým nedopatřením mne našel generál, když se vrátil."
"Zpozoroval jsem, že do toho altánu chodí často. Tomu se dá věřit, ale pořád to nic nevysvětluje," kroutil vedle mne hlavou. "Možná, že bys mi mohl přestat skákat do řeči?"
"Omlouvám se."
"Děkuji. Chtěl mne odnést do postele, ale měli jsme už zamčený a zajištěný dům, takže jsme se tam nedostali. Nechtěl mne nechávat venku, a jelikož jsem mu už spala v náručí, tak mne vzal do svého pokoje, abych přespala tam. Sám přespal v Mii boxu a časně ráno se vrátil. Byl ke na mne moc hodný a ještě jsme si povídali. Nevím, co se s ním tak najednou stalo, ale vypadalo to, jako by tam najednou seděl úplně jiný člověk. Poslal mě pryč, takže jsem odešla. Musela jsem ráno za zdravotnicí, ale v paláci jsem potkala Philipa. Pohádali jsme se," sklonila jsem smutně hlavu, aby mi Jack neviděl do obličeje. "Pohádali jste se? Nebo se hádal on?"
"Jacku!"
"Jen se ptám a navíc.." 
"Navíc co? Jacku?" naprosto mě začal ignorovat. Podívala jsem se směrem, kterým zíral i on. Vojáci přestali cvičit a všude byl naprostý zmatek. Najednou všichni utichli, a jelikož to bylo relativně blízko, tak jsme slyšeli, co se tam děje. "Je mi to líto. Jen plním příkazy jako všichni, Dome." ozývalo se. Vstala jsem a šla blíž. Totéž Jack po mém boku. Viděla jsem, jak dva z elity dávají Dominicovi ruce za záda a svazují je. "Jménem krále tě zatýkám za brutální útok na člena královského rodu a zbavuji hodnosti generála." pronesl ten druhý vážně. "Co to říkal?" otočila jsem se vyděšeně na Jacka. Byl stejně zaražený, jako každý, kdo přihlížel. "To nemůže být pravda. On je čestný." Ale pravda to byla. Vojáci se postavili každý na jednu jeho stranu a odváděli ho k paláci. Asi padesát kroků od nás se Dominic otočil a podíval se mi do očí. Viděla jsem to. Viděla jsem jeho nevinu. Sice nevím z čeho přesně je obviněn, ale vím, že to neprovedl. Všimla jsem si, že ho nevedli do žaláře. Vedli ho do paláce. Pravděpodobně ke králi. A to znamenalo jednu z nejhorších věcí.

Snad se bude líbit. Já vím, že je to zase po stopadesátiletechamocsevámomlouvám. Už jsem začala psát i o přestávkách ve škole, abych vůbec psala. Za chyby se omlouvám. I po té dlouhé době, co jsem nepsala, jsem pořád stejně líná to po sobě číst. :D