Holka od koní

Dvanáctá kapitola

„Zdálo se, že se s tou ošetřovatelkou znáte blíže."
„S Anne? To určitě ano. Jsem u ní skoro pořád, takže už se známe," rozesmál se. Seděli jsme v altánku a povídali jsme si. Bylo to velmi příjemné. „Nemáš nic na práci? To tu se mnou můžeš takhle ztrácet čas?"
„Samozřejmě, že můžu. Mám to domluvené. Všichni vědí, že se starám o tu nádhernou dívku ze stájí, která se slušně ohání mečem," smál se na mě i očima. Bylo to tak hezké. To teprve před chvilkou skončila jeho přednáška o mém neexistujícím pudu sebezáchovy. „Katarino, jste v pořádku? Slyšel jsem, co se vám stalo." Otočila jsem se a k altánu dobíhal princ. Otočila jsem se a opatrně se zvedla. Dominic udělal to samé, ale byl napjatý, jako kdyby čekal ránu. „Neměl byste se vrátit ke své práci?" pronesl ledově a oči nechal na generálovi stojícím po mém boku. Kdyby ti dva dokázali zabíjet pohledy, tak je to nerozhodně. „Dnes mám volno, abych mohl být s Katarinou a dávat na ni pozor."
„To jste měl včera ráno a pokud mám správné informace, tak se vám to moc nedařilo."
„Nevíte o tom vůbec nic."
„Neopovažujte se se mnou takhle mluvit! Vraťte se do kasáren! Tam patříte. Já na Katarinu dohlédnu." Šel z něj strach. Z obou z nich. Věděla jsem, že Dominic právě bojuje sám se sebou, ale prince poslechnut musí. Nakonec se dal do pohybu. Políbil mne na tvář a pošeptal: „Brzy se k tobě vrátím. Buď opatrná," a odešel. „Neměla by sis od něj tohle nechat líbit."
„Nic mi neudělal. Je ke mně velice milý a pozorný. Co je na tom špatného?"
„Říkal jsem ti, jaký je. Je hodný na každou. Nelíbí se mi, že na tebe takhle sahá."
„Nic to není. Cítí se jen trochu provinile."
„Neomlouvej ho! Máš až moc dobré srdce." Přiblížil se a dravě mne políbil. V břiše se mi rozlilo teplo. „Neomlouvám ho," pošeptala jsem a opět spojila naše rty.

Ležela jsem na zádech v trávě a hřála se na sluníčku. Vedle mě ležel muž, kterému patřilo mé srdce. Otočila jsem hlavu, abych na něj viděla. Celou tu dobu si mne prohlížel. Cítila jsem jeho pohled. „Nad čím přemýšlíte, vaše výsosti?"
„Nad tím, jak moc jste nádherná," pronesl a zamyšlený výraz nahradil krásný úsměv. Odtrhl ode mě pohled a posadil se. Všechno prováděl tak elegantně, každý pohyb jeho těla vám říkal, že je šlechtického rodu a jednou se mu všichni budou klanět. „Měli bychom jít. Už je pozdě. Musíš odpočívat," vstal a oprášil si kalhoty. Pomalu jsem vstala také. „Máš pravdu, ale nejraději bych tu s tebou zůstala."
„Já vím," pousmál se a přitáhl si mě k sobě. Byl to velmi krásný a také velmi dlouhý polibek a já věděla, o čem se mi dnes v noci bude zdát. Nakonec mi nabídl rámě a odvedl mě k našemu domu. Tam mne naposledy políbil a popřál mi krásný zbytek večera. Dívala jsem se za ním, jak odchází, a pak jsem zašla do domu. Všichni mě s úsměvem přivítali, zvlášť lidi od koní. Po chvilce mě však otec zahnal do postele a musím říct, že jsem byla docela unavená. Pomalu ale jistě jsem se odebrala do říše snů.

**********

Pohled Dominica

Byl jsem vzteky bez sebe. Na mé práci je jedna z dobrých věcí ta, že můžete neustále na někoho křičet. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Vykřičet to ze sebe. Byl jsem na ni tak moc naštvaný. Jen stála a neřekla vůbec nic. Ani se nepohnula. Jako bych tam vůbec nebyl. Její pozornost patřila jen jednomu a já jsem to nebyl. Už se blížil večer. Slunce sice bylo ještě při síle, ale podle únavy vojáků se pozná část dne nejlépe. „Pro dnešek končíme! Srovnat zbraně! Uklidit cvičiště!" křikl jsem poslední povely a vojáci mi div vděkem nepadali k nohám. Znal jsem tenhle osvobozující povel. Každý vojín ho zbožňuje. Celý den jste na nohou a máte jednou za čas deseti minutou pauzu a dvě hodiny kolem oběda, ale to je všechen váš volný čas. Od rána do večera musíte cvičit, zdokonalovat své schopnosti, abyste byli připraveni a schopni bránit zemi vašeho pána. Musíte překonat všechen svůj strach. Na konci výcviku jste plně připraveni jak fyzicky, tak i psychicky. Jen jedno vás může zničit. Je jen jedna věc, na kterou nás nikdy nikdo na žádném výcviku nepřipraví. Na sladký úsměv ženy. Jen to je slabina, kterou každý voják může mít. Na jednu stranu slabina a na druhou stranu důvod proč bojovat a rvát se za to, abychom se mohli vrátit co nejdříve domů.

Pobral jsem si ze země své věci. Rozhodl jsem se, že provětrám Miu. Jenže veškerý můj pohyb zastavila postava, která se ke mně celkem rychle přibližovala. Má nálada byla opět na bodu mrazu. Raději bych byl na bitevním poli než v tuto chvíli tady. „Potřebuji s vámi mluvit, generále!"
„Bohužel nemám moc času, vaše výsosti."
„Tak si ho udělej!" rozkázal rázně a už stál přímo přede mnou. Byl o půl hlavy menší a už jen ten jeho egoistický výraz mě nutil k útoku. Jenže já jsem nesměl. Nikdy nesmím. „Co je tak důležité?"
„Okamžitě ji necháš být! Neopovažuj se k ní přiblížit a už vůbec se jí dotknout!"
„Nenechám vás, abyste jí ublížil!"
„Jenže tohle není tvoje věc! Neviděl jsi to dneska? Její pozornost patří mně! Ta dívka je moje!" pronesl sebevědomě. Měl jsem co dělat, abych ovládl svůj vztek. „Myslíte si, že vám patří? Jenže to tak není. Katarina není jako ostatní. Nenechá se zmást!"
„Říkáš to tak přesvědčeně. Tak to jsi ji dnes neviděl, jak vášnivě mi oplácela všechny polibky a jak moc toužila být mi co nejblíže," pousmál se. „Už k ní nechoď!"
„Bojíte se, že by mi uvěřila? Že by o vás zjistila pravdu?"
„Skončili jsme spolu! Pokud tě s ní uvidím, tak jdu za králem a oba moc dobře víme, že dokážu vymyslet cokoliv, abych tě vyhnal. Zbavil jsem se tě jednou, tak to dokážu i podruhé. Komu bude král věřit? Generálovi? Nebo královské krvi? Zvaž své možnosti. Moc jich nemáš!" S tímto se otočil a odešel. Měl jsem chuť všechno rozmlátit. Všechno se mi sypalo jako domeček z karet a mohl za to jediný člověk. PRINC PHILIP! Nenáviděl jsem ho! Čím víc let to je, tím víc ho nenávidím. Kdysi jsem to dovolil. Dovolil jsem, aby mne zničil, ale teď zničím já jeho. Za všechny ty usměvavé dívky, které využíval a odhazoval jako kusy hadru.

Ano uznávám, tohle obden nebylo, ale byla jsem cely víkend pryč a nebyl prostě čas.. Snad se bude líbit...:D