Holka od koní

Desátá kapitola

"Jacku! Tak si pospěš!"
"Kam pořád tak spěcháš? Máme na to celé dopoledne. To se tak těšíš ke kasárnám? Ráda pozoruješ trénující vojáky?" začal na mě mrkat. "Ne. Ale nechci to dělat celé dopoledne," odsekla jsem. Jack mi byl v patách, ale strašně mu vše trvalo. Vojáci opravdu zase cvičili. Dnes to byl šerm a boj zblízka. "Vidíš. Jak jsem čekal. Hnala jsi sem a teď stojíš a tvá pozornost patří jen vojákům."
"Jen jsem se dívala, co dnes dělají. Přestaň dělat ukvapené závěry,"okřikla jsem ho a zašla do stájí. 

**************

„Můžeš alespoň předstírat, že mi pomáháš? Už přes hodinu se jen opíráš o úvaziště a sleduješ je. Pak kdo se chodí dívat na vojáky!"
„Nerozčiluj se. Budeš mít vrásky v raném věku a nikdo si tě nevezme. Chtěl bych být voják. Musí to být vzrušující."
„Tak se k nim běž zapsat!" odsekla jsem nasupeně. Vzala jsem si kolečko a vidle a pustila se do kydání. Jack si mě vůbec nevšímal. Nechápala jsem, co ho na neúnavném mlácení, bojování a řvaní tak fascinuje. Už jsem kydala čtvrtý box a pán moc nevypadal na to, že by mi chtěl pomoct. Byla jsem nevyspalá a to, že tam jen stál a já od rána vše musela dělat za něj mi na dobré náladě zrovna moc nepřidávalo. Vzteky jsem odhodila vidle a vydala se k jednomu ze členů elity, co dnešní výcvik vedl. Všichni se po mě otočili. I Dominic tam stál a překvapeně přihlížel dění. Ale neměla jsem v plánu jít za ním. „Promiňte?"
„Dobré dopoledne. Potřebujete něco, slečno?"
„Vlastně ano. Můj kolega má takový problém. Nemůže od vás a vašich vojáků odtrhnout pohled a jít pracovat, tak mě napadlo, jestli byste byl tak laskav a půjčil mi dva dřevěné tréninkové meče?"
„A k čemu byste je potřebovala?" pozvedl pobaveně obočí. „Vyzvu ho. Pokud vyhraju, dá se okamžitě do práce. Pokud vyhraje on, tak se může dál v klidu dívat."
„Charlesi! Přines mi dva dřevěné meče, prosím." zavolal na dalšího. Ten se nechápavě rozesmál, ale přikývl a dal se do pohybu. „Doufám, že jsi to slyšel, Jacku!"
„Nevěřím, že pro mě něco takového děláš. Volný den? To beru všema deseti!" zvolal nadšeně. Už přibíhal voják s dvěma meči. Jack, který byl náhle vedle mne, si je vzal a šel před stáje. Po cestě s jedním z nich různě máchal. „Děkuji. Brzy je vrátíme." usmála jsem se na vojáky a došla k Jackovi. Ohlédla jsem se a žádný voják nic nedělal. Všechny oči byly upřené na nás dva. Většina jich odložila své zbraně a šli blíže. I elita se přiblížila. Trochu mne to rozhodilo. Jack mi začal meč podávat. „Víš vůbec, jak se to drží?" začal se smát. Vzala jsem si od něj docela neškodnou zbraň a potěžkala ji. Pobídla jsem ho, aby začal a on tak okamžitě učinil. S přehledem jsem odrazila všechny rány, co letěly mým směrem. „Tuhle obranu jsi určitě odkoukala ve svém volnu od vojáků, že?"
„Ne. Mám na práci lepší a zajímavější věci." Odvětila jsem a dál se soustředila na jeho pohyby. Úplně jsem zapomněla, že okolo nás všichni postávají. Po chvilce mě to ale přestalo bavit. „Nemám celý den na to, abych tu s tebou ztrácela čas." Pronesla jsem znuděně a podrážděně. Měli jsme před sebou ještě dost práce. Začala jsem mu oplácet údery a nakonec jsem to byla já, kdo útočil a Jack ten, který se kryl. A že mu to dávalo zabrat. Zasmála jsem se a použila jeden z triků, který mi táta kdysi ukazoval. Jackovi z ruky vyletěla zbraň a on zůstal udiveně stát. Stejně jako ostatní přihlížející. Šla jsem k meči a sebrala ho ze země. „Teď si jdi pro kolečko a vidle a můžeš konečně začít." Sladce jsem se na něj usmála. Ponížený Jack se ihned otočil a dal se do práce, jak jsem mu poručila. Došla jsem k vojákovi a vrátila mu cvičné zbraně. „Moc vám ještě jednou děkuji."
„To bylo velmi působivé na slečnu ze stájí."
„Děkuji." Upřímně jsem se usmála. „Teď když dovolíte, mám před sebou ještě velký kus práce," s tím jsem se otočila a odkráčela za Jackem. Slyšela jsem zase velitele, jak křičí povely. „Nevěděl jsem, že umíš zacházet s mečem."
„Nevíš toho o mě ještě hodně, Jacku. Radši se soustřeď, ať to rychle doděláme nebo bude otec neštvaný, že neplníme své povinnosti."
„Dobře," usmál se. Viděla jsem na něm, že ho mrzí, že prohrál, ale i tak to bral dobře.

************

Jen tak tak jsme to do oběda s Jackem stihli. Všichni u stolu věděli o našem malém souboji a Jack jim nadšeně všem vyprávěl o tom, jak prohrál.

Po obědě jsem měla volno, tak jsem šla na louku za svým malým pokladem. Dnes měl velmi dobrou náladu, takže jsme si spolu hráli, a pak jsme si spolu snědli jablko jako svačinku. Tedy já snědla jablko a on ohryzek, ale i to je fér. Napadlo mě, že bych se mohla projet, tak jsem si odchytla jednu z mých oblíbených klisen a šla si ji osedlat. Byla jednoho vojáka, takže když jsem s ní šla ke stájím, kde jsem dnes strávila celé dopoledne a viděla zaujatého Jacka, tak jsem se rozesmála. Zase je tu. „Čemu se směješ?"
„To tu budeš trávit všechen svůj volný čas?"
„Líbí se mi tu. Kam ji vedeš?" ohlédl se na koně, který mi šel po boku. „Na chvilku se projedu. Odchytla jsem si ji na louce."
„Aha. Počkáš na mě?" vzal jednu mrkev a odcházel pryč. „A kam jdeš?" jdu si také někoho odchytit. Docela rád se podívám do lesů. Dlouho jsem nejezdil."
„Tak si pospěš!"
„Proto mám mrkev!" zvedl ji nad hlavu a přidal do kroku. Zasmála jsem se nad ním a připravila si věci. Je až neuvěřitelné kolikrát mě za den dokáže vytočit. Jenže ještě neuvěřitelnější je, kolikrát mě dokáže rozesmát. Pomalu jsem Rose zapínala sedlo a přemýšlela, kam pojedeme. Můžeme na jižní stranu k vodopádům, ale na to už je pozdě. Vrátili bychom se až za tmy. Jako další mne napadla menší mýtina, která je odsud asi půl hodiny cesty krokem. Roste na ní mnoho krásných květin, takže tam jezdím moc ráda.

No až se stydím, že mi to trvalo tak dlouho, ale snad se to teď změní. Já vím, říkám to pořád. :D Ale teď fakt fakt se budu snažit a dokopávat se k tomu... Zkusila bych to alespoň obden. Doufám, že se bude kapča líbit... :)