Holka od koní

Devatenáctá kapitola

S končícím létem se listí v zahradách začalo zbarvovat. Hříbě dostalo jméno Toby. Jeden den jsem ho tak pozorovala a tohle mne napadlo. Všem se to moc líbilo a schválili to, takže máme Tobyho.

*********

Dnešní ráno si nás otec všechny svolal. Neměla jsem tyhle schůzky ráda, protože většinou přinášely špatné zprávy nebo práci navíc. "Poslouchejte mě všichni! Byl jsem požádán, jestli by někdo z nás odpoledne nepomohl se sklizní. Hlásí se někdo?"

"Já půjdu."

"Mně to taky nevadí."

"Já se k nim také přidám." Začalo se ozývat pár lidí. Přemýšlela jsem, že bych jim pomohla také, ale minulý rok jsem při sklízení dostala jablka a nebylo to nic lehkého. Radši jsem se držela stranou. Chlapům to neuškodí a já pomáhám vždycky. "Tak dobře, děkuji vám za pozornost a ochotu a můžete se pustit do práce," otec spráskl ruce a uvolnil nás. Při odchodu si mě odchytil Jack. "Tak jak se těšíš na další spolupráci?"

"Nevšimla jsem si, že bych poslední dobou něco nedělala s tebou ve dvojici a navíc..." odmlčela jsem se a otočila se tváří k němu: "Stejně máme kasárny, takže budu pracovat já a ty budeš sedět venku."

"To není pravda," začal se bránit. Nasadil svůj nejvíc dotčený výraz, co to šlo a pokračoval: "Já dneska vykydám a obstarám boxy a ty místo toho můžeš natřít vrata a uvaziště."

"Tak platí," nečekala jsem, než si to rozmyslí a přijala, co mi nabídl. Natírání mě docela i baví a vyhnu se tím skutečné práci. Kdo by odmítl?

************

"Spokojená?"

"Ty jsi to navrhl, tak si nestěžuj," začala jsem se smát právě přicházejícímu Jackovi. Poslední hodinku jsem jen ležela v seně před stájí a vyhřívala se na pozdním sluníčku, jenže mladý pán moc nestíhal. Nejspíš zjistil, že to není žádná legrace, mít na práci všechny ty boxy. Už třikrát přišel žadonit ven, jestli mu přeci jen nepomůžu. Abych nebyla zlá, tak jsem doplnila všude vodu, ale pak jsem se zase vrátila ke své práci, která vlastně byla do hodinky hotová, takže svému nicnedělání. „Nestěžuji si, jen to příště musím víc promyslet. O co jsem přišel?"
„Jeden z vojínů musel na pohotovost, protože od svého soupeře dostal pěkně mířenou ránu do ramene a nejspíš ho má vyhozené," přiblížila jsem mu průběh cvičení. S Jackem už jsme teď byli jen u kasáren, protože otce napadlo, aby nemusel každý den vymýšlet něco nového, že nám prostě věci přidělí na stálo. Myslím, že to byl dobrý nápad, jelikož se teď ráno prostě všichni rozejdeme do práce a nehádáme se na konci dne, kdo co měl, že to není hotové. S Dominicem jsem ještě nemluvila, takže ho vídám pouze tady. Mrzí mne to, ale má moc práce. Včera večer za mnou měl přijít. Čekala jsem na něj dvě hodiny a nic. Dnes ráno jsem měla u stájí vzkaz, že ho to moc mrzí, ale že včera usnul. „Jacku?"
„Co zase? Jsem si jistý, že tentokrát už je hotové všechno!"
„O to mi nejde. Osedlám si někoho a projedu se, přidáš se?"
„To není špatný nápad," pokrčil rameny, vstal a šel se mnou do sedlovny. Každý jsme si vybrali svého oblíbeného koně a připravili si je na jízdu. „Postupně bychom měli zase začít je jezdit pravidelně."
„To ano, tak od zítřka?" zeptal se. Jen jsem přikývla na souhlas: „Klidně, abychom každý aspoň tři vytáhli na nějakou dobu."
„Souhlasím."

Nasedli jsme a vyrazili k lesu. Ačkoliv jsme s Jackem byli úplně odlišní lidé, v jisté věci jsme byli za jedno, nikoho nelze milovat víc než koně. Jak jsem to měla ráda, rozpustila jsem si své dlouhé vlasy a nechala je vlát ve větru. Dojeli jsme k menšímu vodopádu, který jsme zde nedávno našli a nechali koně se popásat. Jakmile slunce začalo zapadat, začali jsme se vracet. Táta je přímo alergický na to, když nejsme do tmy doma, takže si na tohle musí všichni dávat pozor. Nikdy jsem však nezjistila, jestli jde o ty koně nebo o nás. A vlastně to zjišťovat nechci. Pořád žiji v domnění, že se otec bojí o mne.

********

„Jdeš někam?"
„Jdu se jen projít po zahradě, tati. Vždyť mne znáš. Musím si to užít, než přijde zima." Usmála jsem se na něj a radši za sebou rychle zavřela dveře, než stihl začít protestovat. Vykročila jsem do večerní zahrady a vnímala to ticho okolo sebe. Ve vzduchu ještě pořád byly cítit nějaké květiny. Pomalu jsem se blížila k altánku. K mému překvapení jsem nebyla tento večer první, kdo se rozhodl se touto cestou dát. Když jsem přišla blíž, rozeznala jsem postavu Dominica. Mé srdce poskočilo. „Už tak dlouho jsem vás tu neviděla," zastavila jsem se nevěřícně před altánkem. Rychle se otočil za mým hlasem. „Katarino. Bál jsem se, že dnes nepřijdete. Musel jsem vám vynahradit včerejší noc."
„Nezazlívala jsem vám to."
„Já vím, ale já sobě ano. Vypadáte tak nádherně."
„Děkuji," zašeptala jsem a pomalu přišla k němu, abych si ho po té době, co se na něj dívám jen z dálky, prohlédla. Zdálo se, že provádí totéž. Prohlédl se mne a důkladně hledal, jestli se něco změnilo. „Ani nevím, kde bych měl začít."
„Potom nic neříjte."
„Vyhýbal jsem se vám úmyslně. Říká se, že co sejde z očí tak sejde i z mysli. Proč vy jste výjimka, Katarino," vzal můj obličej do dlaní. Byl mi tak blízko, po tom, co měl v úmyslu se mi vzdálit. „Omlouvám se, nechtěla jsem vám způsobit potíže."
„Za to nemůžete. Kdybych ovládal své pocity a žárlivost, která mne předtím sžírala, tak se do ničeho takového nedostanu. Řekněme, že jsem zjistil během těch dní, co jsem byl od vás, že mi za to všechno stojíte."
„Co tím myslíte?"
„Myslím tím, že jsem do vás bezhlavě zamilovaný. Tak jako malý kluk do svého snu." Jeho oči se vpíjely do mých při těchto slovech. V mém břiše poletovali motýlci. Jak dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že můj princ je on? Nečekala jsem na nic. Políbila jsem ho se vší něhou a láskou, kterou jsem v sobě vůči němu chovala. Ještě nebylo pozdě. V tuto chvíli se rozplynuly mé obavy, že jsem ho svou chybou navždy ztratila.