Holka od koní

Šestá kapitola

Nemohla jsem nad tím přestat přemýšlet. Celou noc jsem nespala. Je to vážně pravda? Vždycky byl ke mě tak hodný a laskavý. Jsem jenom další, se kterou si chce užít? Vůbec mi to k němu nesedí. Jelikož jsem postřehla, že už se začalo rozednívat, tak jsem ani nezkoušela usnout. Kupodivu jsem byla celkem čilá. Vstala jsem a upravila se. Tentokrát jsem si vlasy svázala do ohonu místo copu a oblékla své typické oblečení. Nechtěla jsem nikoho vzbudit a nechtěla jsem jít ani ven, protože jsem se bála, že ho tam potkám. Neměla jsem nějak teď náladu na to, ho vidět. Šla jsem tedy do společenské místnosti v našem domku a díky bohu tam byl nepořádek. S potěšením jsem se dala do uklízení. 

Blížila jsem se ke konci a postupně se to dole začalo scházet. Lidé časně vstávali, aby měli svou práci co možná nejdříve hotovou. Dokončila jsem práci, kterou jsem měla rozdělanou, a pak se svižným tempem vydala do kuchyně. Bylo to divné, ale měla jsem po tom uklízení dobrou náladu. Každého kolemjdoucího jsem s úsměvem zdravila a přála mu dobré ráno. Je to tu zvykem a každého to ráno povzbudí a směje se nás více. Je to moc hezké. Měla jsem to vždycky ráda. Ačkoliv jsme si třeba nikdy nepovídali a ni neznám jejich jména, tak se na sebe po ránu usmějeme a popřejeme si hezký den. 

*************

"Chci, aby sis dnes odpočinula."
"Jak to myslíš, tati? Vždyť máme spoustu práce. Nejsem ani unavená."
"Kate, moc bych si přál, abys dnes nic nedělala. Práci nemáme skoro žádnou, jelikož jsme toho včera udělali více. Prostě si třeba zajeď do města. Nebo se jdi projít nebo můžeš celý den strávit v posteli. Jenom po tobě chci, abys odpočívala. Slíbíš mi to?"
"Ano, tati. Neboj se." vstala jsem od stolu, vlepila mu rychlou pusu na tvář a zmizela z domu. Přemýšlela jsem, co bych asi měla dělat. Nemohla jsem přijít na nic zvláštního, tak jsem si jen sundala boty a bosá se procházela po zahradách mezi všemi těmi krásně vonícími květinami a nastavovala tvář slunci, které dnes příjemně hřálo. Chtěla jsem být u koní, ale když se tu tak procházím, tak jsem vlastně otci vděčná za volný den. Po chvilce jsem si lehla do trávy, položila boty vedle sebe a zavřela jsem oči. Bylo to nádherné a uklidňující. Milovala jsem tuhle část zahrady. Všude okolo mě byly pivoňky, takže to tu kouzelně vonělo. Byla to má nejoblíbenější květina. Když mi bylo okolo deseti let, tak jsem se v noci tajně vytrácela do zahrady a vždycky si jednu utrhla do vázičky v pokoji. Táta se mi vždycky smál, a když jsem ho náhodou někdy zlobila, tak mi vyhrožoval, že půjde za zahradníkem a všechno mu řekne. I teď se musím smát, když si na to vzpomenu. "Volný den?" slyšela jsem za sebou známý hlas. "Vlastně ano. Řekla jsem si, že bych měla chytit trochu zdravější barvu. Přidáte se ke mě?" pootočila jsem hlavu, abych na něj viděla a vlídně se usmála. Úsměv mi oplatil a přisedl si. Opřel se o lokty a nastavil tvář sluníčku přesně tak, jak jsem to před chvilkou dělala já. Nemohla jsem z něj spustit oči. Byl tak pohledný a teď vypadal tak uvolněně a bezstarostně. "V noci jsi nepřišla. Čekal jsem na tebe do svítání." přerušil ticho. Řekl to poněkud zklamaně a mě v tu chvíli píchlo u srdce, že jsem o tam nechala. "Omlouvám se. Potřebovala jsem si něco srovnat v hlavě."
"Myslíš to, co ti řekl princ? Zajímalo by mě, co ti řekl. Byla jsi nesvá, když jste se vrátili. Ublížil ti?" zeptal se starostlivě a věnoval mi svou plnou pozornost. "Neublížil mi."
"Co se tedy stalo?"
"Jen jsme si povídali."
"Kdyby se cokoliv dělo, řekla bys mi, že? Pomohl bych ti."
"Ano, řekla. Slibuji." pousmála jsem se a opět se zadívala na zahradu před sebou. Nevěděla jsem, jestli mám, ale prostě mne to zajímalo, takže jsem to byla tentokrát já, kdo ukončil ticho. "Vlastně mi říkal, že si začínal v jejich království." opatrně jsem se na něj otočila, abych viděla jeho reakci. Byl úplně v pohodě. Lehl si a zavřel oči. "To je pravda. Narodil jsem se v sousední zemi a spolu s rodiči a svou starší sestrou jsem vyrůstal na jedné vesnici poblíž zámku. Chtěl jsem v životě něco dokázat, tak jsem se přihlásil na výcvik do armády." mluvil naprosto otevřeně. Nevěděla jsem ani to, že má sestru. Se zájmem jsem ho poslouchala. "Jenže tohle není to, co ti řekl on, že?"
"Nemluvíš o něm zrovna hezky. Ty ho nemáš rád?"
"Řekněme, že já a princ se nemáme moc rádi. Kdysi jsem ho učil šermovat. Je to s prominutím rozmazlené děcko. Trochu se bojím o svou rodnou zemi až se dostane k moci." Proč mi oba dva říkají o druhém věci, které bych do nich neřekla? Na mě jsou oba dva milí. To nemám v tomhle věřit ani jednomu? "Proč jsi odtamtud odešel?"
"Stala se jedna nehoda. Nemohl jsem tam dál být. Prostě..."
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Pochopím to."
"Jen jsem to nikomu nikdy neříkal. Nevadí mi to. Už je to pár let. V noci nás napadli a já jako ještě nezkušený vojín jsem na to nebyl připravený. Tenkrát tam s námi byla jedna dívka, Byl jsem do ní zamilovaný. Jmenovala se Anna a cvičila s námi na osobního strážce pro princeznu. Ten večer proti ní běželo hodně mužů. Neměla šanci se ubránit. Ani jsem nehnul prstem, abych ji pomohl, protože jsem se bál o svůj život. Viděl jsem vyhasínat její oči. Doteď si vyčítám, že jsem byl takový srab."
"Jsem si jistá, že by ti to nevyčítala. Určitě si za to nemohl." položila jsem mu ruku konejšivě na rameno. "Právě, že mohl. Mohl jsem jí pomoct, ale teď už s tím nic neudělám. Znovu bych to neudělal. I za svou četu bych umřel. Ačkoliv to někomu může připadat kruté, tak jsem rád za tuto zkušenost. Už bych měl jít, Katarino. Děkuji ti."
"Pročpak?"
"Jsi jediná osoba, která se mě na to zeptala a vyslechla mě. To se mi nestává." pohladil mě po vlasech a odběhl. Bylo to ode mne zlé. On nevěděl, že znám tu princovu verzi. Včera jsem věřila té jeho, ale teď se mi chce věřit spíš příběhu od Dominica. Nevyznám se v tom, ale jedno vím jistě. Musím zjistit, který z nich má pravdu. Chci zjistit, co jsou oba zač. A nenechám se odradit!