Holka od koní

Třináctá kapitola

Pomalu se mi to hojilo. Už to po těch pár dnech nebolí tak moc a při každém pohybu. Každý den chodím s Jackem do stájí. Když už mu nemohu pomáhat, tak mu alespoň dělám společnost. Odpoledne trávím různě. Musím uznat, že je to velmi hezké, když nemáte žádné povinnosti. Tolik volna a je jen na vaší náladě a chuti, co budete celý den dělat. Jack mi tiše závidí, ale když můžu, tak mu pomáhám. První dva dny se mnou jen bavil a opíral si o mne vidle. Což jen tak pro zajímavost nebylo vůbec vtipné. Teď mu sem tam pro něco dojdu nebo s něčím maličko pomůžu. Zbytek času si s ním jen povídám. „Jacku?"
„Co zas?"
„Osedláš mi Maggie?"
„Chceš si vyjet?"
„A proč by ne? Nepotřebuji obě ruce, když to tak vezmeš."
„Co když spadneš?"
„Proto si beru Maggie, Jacku. Je to snad ten nejhodnější kůň s nejpohodlnějším cvalem tady." Mrkla jsem na něj a seskočila z uvaziště. Nakráčela jsem si to do stodoly a vyhledala správnou ohlávku. Poté jsem ji vzala a šla jsem si do boxu pro Maggie, abych ji Jackovi mohla přivést. Jako kdyby to čekala, už stála připravená a vyhlížela.

Jack měl na uvazišti připravené sedlo a potřebné věci, když jsem přišla. „Já myslel, že máš jen něco s rukou ne s nohama," rozesmál se nad svou poznámkou vzhledem k mé rychlosti. Jen jsem se na něj zašklebila a pozorovala jsem ho, jak sedlá moji první volbu. „Jacku, jak je na tom Mia?" zaslechla jsem za sebou. „Je vyčištěná a odpočatá. Mám vám ji osedlat?"
„Zvládnu to. Mám chvilku volno, tak toho využiji. Přeji krásné dopoledne, Katarino."
„A tobě Dominicu. Kam máš namířeno?"
„Jen tak ji nechám volnost, ať se proběhne. Nemám žádný cíl."
„A nechceš se připojit ke mně?" opatrně jsem se na něj usmála. Oplatil mi ho a přijal.

***************

Dominic mi pomohl do sedla a vydali jsme se na cestu. „Ještě bolí?"
„Už skoro ne. Ale stále nesmím nic dělat. Když se nad tím tak zamyslím, tak se mi to docela líbí," mrkla jsem na něj. Rozesmál se. „Jak dlouho máš volno?"
„Teď ho budu mít asi týden. Taky se mi můj život bude teď sedm dní líbit," zazubil se. Jen jsme se oba rozesmáli. Jakmile jsme zajeli do lesa, tak jsem Maggie úplně povolila. Věděla přesně, co to znamená. Ihned se dala do cvalu a tak lehce beze spěchu si běžela. Vedle sebe jsem zaregistrovala Miu. Předháněli nás a to se mi moc nelíbilo. Ohlédla jsem se a viděla jsem výzvu v jeho očích. „Já neprohrávám," oznámila jsem mu. Pobídla jsem Maggie, aby běžela rychleji. Přidala, ale Mia byla velmi rychlá. Pošeptala jsem Maggie, aby se nenechala předběhnout. Někdy mám opravdu pocit, že koně rozumí lépe než lidé. Zuby nehty jsem se jí jen držela. Maggie vyrazila s takovou energií jako snad ještě nikdy.

Přijeli jsme na malý palouček a tam oba zastavili. „Viděl si ji? Jak běžela? Málem jsem se na ní neudržela!" nadšeně jsem se smála a drbala Maggie. „Bylo to úžasné. Cestou zpátky tě ale porazím."
„Vy jste nepoučitelný člověk, generále," usmála jsem se a sklouzla ze sedla na zem. „Necháme je chvilku odpočinout?" optala jsem se, i když jsem znala odpověď. Nechali jsme je obě chvilku být a sami jsme si sedli na trávu. „Vyprávěj mi něco o sobě."
„Co bys chtěla vědět?"
„Kolik jsi měl žen?" nepřemýšlela jsem. Tahle otázka mi vrtala hlavou tak strašně dlouho, že už jsem se musela zeptat. Všechno to, co mi říkal Philip, se mi moc nezdálo. „Myslíš to vážně?"
„Ano."
„Poprvé jsem se zamiloval kdysi, ale tenhle příběh už jsem ti říkal."
„Anna."
„Přesně tak. Pak jsem šel sem a nikoho jsem si nenašel."
„S nikým jsi nebyl?"
„Proč se v tom tak vrtáš? Co ti kdo řekl? Jsem muž, Katarino. Samozřejmě tu bylo pár komorných, kterým jsem ne neřekl."
„Aha."
„Můžu teď mít otázku já?"
„Samozřejmě."
„Co ti o mě kdo řekl?"
„Proč by někdo měl?"
„Tak jinak. Co ti o mě princ Philip řekl?"
„Nic mi neříkal."
„To by ses tak neptala. Nebyla bys tak opatrná a napjatá v mé blízkosti. Tohle všechno," povzdychl si, „máš od něj a já nevím co. Znám tě už déle a vím, že se něco děje. Pokud mi však nedokážeš povědět co, tak ti nikdy nebudu schopný pomoct a vyřešit to," ztrápeně se zvedl a vydal se ke koním. „Měli bychom jet zpátky," pronesl. Jen jsem přikývla, zvedla se a zamířila za ním. Pomohl mi do sedla, a pak sám nalezl na Miu. Jela jsem těsně vedle něj. Nevěděla jsem, co dělám, ale nemohla jsem ho vidět tak smutného. Ničilo mě to. Jen se ohlédl, co dělám a v tu chvíli jsem se k němu natáhla a políbila jsem ho. Zaskočila jsem ho, ale začal spolupracovat. Nebyl jako Philip. Byl něžný a opatrný jako kdyby se bál, že mi ublíží. Neměla jsem v sobě tu vůli to ukončit, takže musel on. Opřel své čelo o mé. „Nerozumím ti, Katarino. Nechci, abys ve mně viděla nepřítele."
„Nesmím tě ztratit."
„Ale já se nebudu dělit s princem, má sladká Kattie. Budeš si to muset rozmyslet," s tímto se vzdálil, pobídl koně a hnal se cvalem ode mě. Opustil mě. Nechal mě tam samotnou stát se svými myšlenkami. V hlavě jsem měla jen jedno. Proč jsem to udělala, když miluji Philipa? Co se stane, pokud se to dozví? Mohu je milovat oba dva?

Snad se bude líbit.. Já vím, že tohle je dlouhá doba, ale vážně teď moc nemám čas. Zkusím ještě jednu neb dvě do konce příštího týdne, protože pak už tu nebudu a bude až po novém roce asi.. Jelikož budu bez wifi. Věnuji PetraPospilov6, jelikož mi tvé komenty opravdu moc zvedly náladu a byly neskutečně krásné... :) Děkuji :D