Holka od koní

Čtrnáctá kapitola

Sama v sobě se pořádně nevyznám. Ráno jsem vstala později než všichni ostatní. Na stole jsem měla připravenou snídani, kterou jsem celou spořádala, a pak jsem se vydala do stájí. Jack nic nedělal, jak jsem viděla. Vybavoval se před stájemi s Dominicem a nějakém dalším mužem. „Dobré ráno, Kat," zakřičel hned, jak mne spatřil. Oba vojáci se na mne otočili a sborově zopakovali pozdrav. „Dobré, pánové," opáčila jsem s malým úsměvem. „Takže jsme domluveni?" zeptal se ten voják. „Jistě. Kdyby se někdo od koní ptal, tak mu to řeknu. Vše je v pořádku a přeji hezký den," přikývl Jack. „Připravím nám koně," oznámil Dominic. „Já zařídím jídlo a pití na cestu," souhlasil voják a odešel. Jack také zašel do stáje, takže jsme tu zbyli jen dva. „Odjíždíš?" prolomila jsem po chvíli ticho. „Ano. Máme volno, tak si chceme udělat příjemný den na koních. Takže mě omluv."
„Dominicu k tomu včerejšku.." zadržela jsem ho. „Nemám, co k tomu říct. Myslím, že je všechno jasné," pronesl, otočil se ke mně zády a odešel do stáje. Na tohle jsem mu už neměla co říct, proto jsem ho nechala. Nejspíš už se těšil, až odsud odjede. Celou dobu jsem se dívala na to, jak sedlá oba koně a přivazuje i sedlové brašny. Nevěnoval mi pozornost. Ani jednou se na mne neohlédl. Nakonec bez jediného slova odešel. „Kat?"
„Ano, Jacku?"
„Co mezi tebou a generálem je?"
„Jsme přátelé, Jacku. Zachránil mi život."
„Já vím, jen na tebe kouká tak.. No nic. Mám ještě spoustu práce." S tímto zase zašel. Vydala jsem se na louku. Koně byli puštěné. Rozhlédla jsem se a moji náladu zvedlo hříbě, které mi šlo naproti. Chodila jsem za ním každý den. Podlezla jsem pod ohradou a došla až k němu. „Jak se má můj velký chlapeček? Nezlobíš tady?" rozesmála jsem se, když do mne začal strkat. Moc dobře věděl, že nechodím s prázdnou. Dnes se rozdělíme. Donesla jsem svačinu nám oběma," pronesla jsem a vytáhla z kapsy krásné jablko. Kousla jsem si a posadila jsem se. Nečekaně do mne znovu strčil a jablko vypadlo z mé ruky. Samozřejmě jsem neměla šanci stihnout ho zvednout jako první. „Neříkala jsem, že se rozdělíme? Takhle to nebylo moc fér, příteli."
„Kat?"
„Ahoj tati," zvedla jsem se a zamířila za otcem stojícím u ohrady. „Už jsi zase tady?" usmál se na mě a vtiskl mi polibek na čelo. „Kde jinde. Chodím za hříbětem."
„Zůstane ti tu."
„Vážně?"
„Ano. Od krále ho odkoupil jeden voják z elity. Zůstává tady. Jen ho až trochu povyroste, přesuneme do jiné stáje."
„Bude to kůň vojáka? Chudák."
„Proč myslíš? Tak nějak jsem předpokládal, že budeš ráda."
„Tito koně umírají v bojích se svými pány. Je jich tam škoda. Ale máš pravdu, jsem ráda, že si ho tu můžeme nechat. Možná bych se mohla domluvit s tím vojákem a toho koně trénovat."
„To bys možná mohla. Nejdřív si však zjisti, komu teď patří. Vrátím s do práce."
„Doprovodím tě," kývla jsem na něj. Počkal a pak jsme mlčky šli za ostatními. My s tátou spolu nepotřebujeme neustále mluvit. Pokud je ticho, nevnímáme ho nijak zle. Samozřejmě není ticho jako ticho. „Všiml jsem si, že jsi velmi často s princem."
„Ano to jsem," potvrdila jsem jeho poznámku a na to se zastavil na místě. Nechápavě jsem se na něj otočila. „Děje se něco?"

„Víš, že se často potkávají s generálem? Minule na sebe i křičeli a slyšel jsem, jak mu princ vyhrožuje. Nevím, jestli je to dobrý člověk."
„Dominic musel udělat nějakou chybu. Tati, věř mi, prosím. Princ je velmi dobrý a laskavý člověk. Jsem si jistá, že až bude král, tak bude o všechny dobře postaráno. Není jako ten náš arogantní šašek."
„Pomalu. Přemýšlej nad tím, co říkáš. Mohl by tě někdo slyšet."
„Omlouvám se. Já jen, že nechci, abys ho hned odsoudil. Určitě to byla jen nějaká nevinná mužská hádka."
„Mám o tebe jen starost."
„Já vím. Ale on by mi nikdy neublížil. Víš, tati, zamilovala jsem se do něj a myslím, že to cítí stejně jako já."
„Kdo by se divil? Jsi nádherná jako tvá matka. Tak pojď, už opravdu půjdeme," pokynul mi rukou a opět jsme pokračovali v cestě. Právě jsem zjistila nad čím poslední dny tak dumá. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.

***************

Otec se vrátil ke své práci. Mě přestalo bavit neustálé sledování Jacka, takže jsem šla do zahrady. Sedla jsem si na trávu vedle altánku a pozorovala zrovna zapadající sluníčko. Čekala jsem tu. I když jsem nevěděla na co. Už mi bylo chladno. Hned, jak přisla tma, se do mne dala zima. Stejně jsem však neodešla. Něco mne tu drželo. Lehla jsem si a pohlédla vzhůru na jasné nebe. Tvořila ho hvězda vedle hvězdy. Vzpomněla jsem si, jak mi to Dominic vyprávěl, čím se udržují vojáci na cestách v dobré náladě. Když mi ukázal svou vyvolenou hvězdu. Vzpomínala jsem na všechny příběhy, které mi stihl říct z těch, co si vyprávěli na hlídkách. Přestala mi být zima, protože nebe už jsem viděla jen ve své mysli. Byla jsem ve svém krásném a ostatníma nedotčeném světě.....

************

Cítila jsem, jak se mnou někdo manipuluje. I tak jsem se stále pevně držela ve své říši snů. Přišel zvláštní pocit, díky kterému jsem konečně procitla. Z trávy mne zvedali něčí silné paže a já přesně věděla, čí jsou. Pomalu jsem otevřela oči a můj pohled se spojil s tím jeho. Pozorovaly mne ty modré oči plné vzdoru, překvapení a něhy. „Ty nevíš, že jsou chladné noci a máš dbát na svoje zdraví?" pronesl šeptem za chůze. „Nebylo to záměrné," bránila jsem se. Viděla jsem úsměv na jeho rtech a pobavení v jeho očích. „Už jsi zpátky?"
„No pravděpodobně ano, když tě teď nesu do postele."
„A mám na sobě tvou bundu."
„Je tu zima. Mohla bys nastydnout," sdělil mi důvody jeho velkorysého daru. Dorazili jsme před náš dům, ale když zkusil kliku, nešlo otevřít. „Vy zamykáte?" pozvedl obočí. „Já zapomněla! Od toho útoku jsou dveře velmi důkladně zamčené zevnitř a zajištěné. Asi mě můžeš vrátit na tu trávu."
„Asi bych měl," rozesmál se. „Mám bezpečnější nápad. A bude tam větší teplo než na zemi," zašeptal a už se mnou odcházel. Chtěla jsem se bránit, ale síla v jeho rukou mi už na začátku jasně ukázala, že to stejně nemá cenu. Stále jsem napůl spala, ale rozeznala jsem kasárny. Vím, že šel po schodech. Potom si však pamatuji jen tepou peřinu a měkký polštář pod hlavou.