Můj Poslední Výstřel

Byla to naše smrt

Když jsem omdlela vzpoměl jsem si na své rodiče. Na mojí pravou maminku a ten incident co se stal.Chtěla jsem brečet znova a znova. Hlavně by mě zajímalo jestli rodiče dostaly dopis. "Sárí?" "Kdo to mluví?!" "Sáro neboj se tvý rodiče dopis dostaly". Ten hlas jsem poznala byla to moje maminka. "Jsem snad mrtvá mami?" "Nejsi jen dlouho spíš" " A kdy se probudím?' " Až tě někdo bude potřebovat". Doma se toho moc nezměnilo otec pořád chodil do práce a maminka brečela. Asi si říkáte proč říkám maminka. Protože té své vlastní jsem to neříkala tak často. Když jim přišel na dveře zaklepat pošťák,maminka mu otevřela dveře. "Máte tu dopis od jisté Sáry".Maminka hned přestala plakát a rychle rozbalila dopis,ale nebyla z něj vůbec nadšená.Jakmile tatínek přišel domů zděsil se nad tím co jsem to vlastně napsala.
" Kde to jsem?!!". Byla jsem zavřená v nějaké bublině.Viděla jsem Toma ale nebyl to pravý Tom ale ten co na mě byl zlí. Ale pravý Tom tam nikde nebyl." Kde je Tom?!!" Stojí přímo tady Sáro" "To není pravý Tom!" "Ale je jen poslouchej co o tobě ostatním povídá". Velitel pustil nahrávku na které Tom mluvil o mě a o tom co si o mě myslí. Natolik mě to zranilo že mi bylo jedno co se mnou udělají. Ale já byla hloupá a neviděla jsem pravého Toma byl celou dobu za černým sklem."No Sáro asi víš že potřebujeme tvé DNA" "Ano vím,klidně si ho vezměte mě na něm nezáleží" "Aha to šlo lépe než jsem čekal". Velitel přistoupil k pultu a zatáhl za páku.Oslepilo mě světlo které vyzařoval stroj. Jenže Toma jsem měla ráda a vždycky budu je to můj....Bráška.Měla jsem na sobě různé hadičky,které ze mě to DNA vysály. Já jsem to moc nezvládala byla jsem moc vyčerpaná a unavená na to abych udržela víčka nahoře. Pak jsem jen uslyšela ránu. Někdo prorazil sklo. A slyšela jsem nářky vojáků a velitele. Sklo které bylo okolo mě se rozpadlo jako domek z karet. Když jsem se probudila byla jsem někde jinde. Byla to nemocnice. Jak jsem se probudila seděly vedle mě mí rodiče zeptala jsem se na jednu jedinou otázku která mě zajímala. "Kde je Tom mami?" "Ten...bohužel leží taky na lehátku a doktoři říkají že je pro něj moc pozdě".Když mi to rodiče pověděli sedla jsem si na postel odpojila se ze přístrojů a odešla za Tomem. Tome? Prosím zůstaň tu se mnou.Přišla jsem na pokoj kde ležel Tom . Jak jsem ho jen viděla na přístrojích chtěla jsem to všechno vrátit zpět na začátek ,abych ho nepoznala jak jsem ho jenom viděla chtěla jsem to ukončit.Přisunula jsem si židly k jeho posteli a prosila ho aby tu semnou zůstal. A najednou se jeho ruka pohla. "Sáro? Jsi to ty?" "Ano jsem Tome jak ti můžu pomoct?"
"Nijak" "Cože?!!". Jak mi řekl že mu jinak pomoct nemůžu rozbrečela jsem se. "Protože mi nic není Sáry jen jsem unavený" " To jsem ráda Tome" " Pozor! Přimáčkla jsi mi hadičku s kyslíkem" a milé se usmál.Já se zasmála a objala ho." Už se těším až se uzdravíš" "To já taky".