Don't Cry [Park Chanyeol FF /CZ]

7. Kapitola

Konečně hotovo. Vypnula jsem monitor a odsunula se od stolu. Popadla jsem tašku a chtěla odejít, když v tom jsem si všimla, že Chanyeol seděl celou dobu pár metrů ode mě a koukal na mě.

,,Proč si tu zůstal? Je celkem pozdě." Byla to pravda. Bylo něco okolo osmé večer.
,,Čekal jsem na tebe."
,,Přestaň s tím." Chan se zvedl a šel ke mně. Bála jsem se, že mě zase uhodí, ale místo toho mi zastrčil pramen vlasů za ucho.
,,Co to děláš?" Odtáhla jsem se.
,,Doprovodím tě domů, sama si říkala, že je pozdě."
,,Není až tak pozdě. Zvládnu to." Naštvaně jsem ho obešla. On zůstal stát na místě.

~~~~~

Doma jsem zkontrolovala mobil. Měla jsem nepřijaté hovory od Hyuka a mého bratra. Nejdřív jsem zavolala Hyukovi, protože bratr by chtěl určitě zase půjčit peníze nebo něco a to se mi s mými penězi nehodí.

,,Hyuku?"
,,No konečně! Kde si byla celej den?"
,,Promiň, dělala jsem v knihovně prezentaci, co že jsi to chtěl?"
,,Pojď na rande."
,,Rande?" Zadusila jsem se vlastními slinami. (Popravdě mně se to stává celkem často, nevím jak Vám. xD)
,,Nebo si to nazývej, jak chceš, ale chci s tebou trávit víc času, protože za měsíc se budeme vidět jen přes videohovory." Nervózně se zasmál.
,,Tak fajn." Znervózněla jsem. Je to opravdu rande?
,,Půjdem pozítří, zítra mám něco na práci." Pak zavěsil.

Na mluvení s bratrem jsem ani neměla náladu. On mě opravdu dostane do hrobu.

Položila jsem mobil na stůl. Všimla jsem si bílé obálky, co mi donesla domovní. Do teď jsem jí neotevřela. Co když je to něco důležitého? Jak jsem na ní mohla zapomenout?

Pečlivě jsem otevřela obálku a vytáhla na půl přeložený papír.
V půlce dopisu jsem se rozbrečela. Co to má jako znamenat?

Shin,
ani nevím, jak začít. Nejdřív se Ti chci za vše omluvit. Vím, že jsem udělal hodně chyb, takže jste to Ty, bratr a Tvoje matka měli těžké. Ale teď se chci vrátit a začít nanovo. Nechci, aby jste se dál trápili. Prosím, promysli si to. Napsal jsem jen Tobě, protože vím, že jsi rozumná, a kdyby jsi svolila, dokázala by si matku a bratra přemluvit, abych se mohl vrátit. Zatím jim prosím nic neříkej. Odepiš co nejrychleji na tohle číslo.
0116-135
(nevím, jaký mají v Korei čísla tak je tu nějaký random xD)
S pozdravem, táta.

Jakoby se mi zastavil svět. Můj otec, co nás před třemi lety opustil, protože pro něj byla důležitější práce než rodina, se chce zase k nám nasáčkovat a tvářit se, že se nic nestalo?

,,Co je to?" Leknutím jsem se otočila a schovala dopis za záda. Rychle jsem si otřela slzy do rukávu. Přede mnou stál můj bratr a díval se na mě.
,,Nic! Jen účty. Znáš to." V mém hlasu šla slyšet nervozita. ,,A vůbec oppa, co tu děláš? Nechodíš domů moc často."
,,Nezvedala si mi telefon a byl jsem poblíž, tak proč nepozdravit svojí milovanou sestřičku?" Objal mě a foukl mi do vlasů.
,,Fajn, tak to vybal. Kolik chceš půjčit?" Odtáhla jsem se od něho.
,,Tentokrát nic! Přišel jsem ti říct, že se na nás možná konečně usmálo štěstí. Naše kapela má každý víkend vystoupení v jednom baru. Takže je to skvělá příležitost, jak se zviditelnit a vydělat nějaké peníze." Zářil jako sluníčko.
,,Bože můj, to jsem ráda." Vrátili jsme se do obětí. ,,Ale i tak si pořád myslím, že by si měl začít studovat."
,,Sama víš, že nemáme peníze na univerzitu. Až se stanu slavným, budeme mít na cokoliv si ukážeme!"
Nezměnil se. Pořád je to zářivé sluníčko, co se snaží rozdávat radost.
,,Tak dobře, věřím v tebe." Rozcuchala jsem mu vlasy. Chytil mi ruku a začal nadávat. Nikdo přece nemá rád, když mu rozcucháme vlasy, že?
,,Bar je na téhle adrese. Přijď pozítří, budeme mít první koncert!" Podal mi papírek s adresou.

Později jsem zavolala Hyukovi. Pozvala jsem ho, aby šel na ten koncert se mnou, přece jenom v ten den máme mít to 'randenerande.'

Svalila jsem se na postel a vzápětí usnula. Dneska se toho stalo na mě moc.

Napsala jsem dalšííí <3 :D Snad se kapitola líbila. ^^