Don't Cry [Park Chanyeol FF /CZ]

20. Kapitola

,,Hej, stávejte." Chanyeolův hlas mě vytrhl z mého dokonalého spánku.
,,Co je?" Vysoukal ze sebe rozespale Hyuk.
,,Měli by jste už jít můj táta by měl každou chvílí přijít." Koutkem oka jsem zahlédla, jak Chan do Hyuka šťouchl nohou. S těžkostí jsem se zvedla a hledala po zemi svou tašku.
,,Takhle se chová k hostům? Vykopnout je, aniž by se stihli nasnídat a upravit?" Začal si Hyuk stěžovat.
,,Měli by jsme fakt jít. Nechci potkat jeho tátu." Chytla jsem ho za palec u nohy a zatřásla s ním. (Wtf)

O pár minut později jsme byli připraveni odejít. Vyšli jsme teda z pokoje směrem ke schodišti. Najednou jsme uslyšeli, jak někdo po nich jde nahoru. Všichni tři jsme rychlostí světla zaletěli zpět do pokoje a doufali, že nás tu nikdo neobjeví.
S Hyukem jsme se zavřeli v koupelně, opřeli se o dveře a snažili se rozpoznat, co se bude dít. Podívala jsem se klíčovou dírkou, Chan stál u otevřených dveří, do kterých zrovna vcházel postarší muž. Jeho vlasy byly zešedivělé a v obličeji měl přísný výraz.

Chan: ,,Vrátil ses."
Muž: ,,Jo."
Chan: ,,Jaká byla cesta?"
Muž: ,,Normální," dal si ruce na boky a díval se po pokoji. ,,Proč je tu takový bordel?"
Chan: ,,Promiň, uklidím to."
Muž: ,,Máme tu služky."
Chan: ,,Kdybych řekl, že to uklidí služky, začal by si řvát, že si to musím uklidit sám."
Muž: ,,To máš pravdu."
Pár vteřin se na sebe mlčky dívali, poté muž promluvil.

,,Už je vše zařízené okolo tvého studia v zahraničí. Přihlásil jsem tě na vysokou školu v Londýně. Až dokončíš střední, což bude za pár měsíců, tě tam pošlu. A žádné odmlouvání."
,,Víš moc dobře, že nikam nejedu."
,,To nebyla žádost, ale rozkaz, takže tam poletíš."
,,Nikam nepoletím."
,,Jestli ne, tak se můžeš rozloučit s tvými akciemi a příjmy ode mě. Vážně chceš být odsud vyhozen na ulici?"
Pak muž odešel a třísknul za sebou dveřmi.
S Hyukem jsme se na sebe nechápavě podívali.

Takže... Odchází i on?

Chanyeol otevřel dveře od koupelny a ukázal směrem ven z pokoje, aby jsme odešli.
,,Zkuste se prosím proplížit tak, aby vás neviděl. Díky."

Šli jsme se tedy obout. Po chvíli jsme mohli odejít. To jsem si ale všimla několika diplomů rozvěšených po zdech. Všechny byly Chanyeolovy. Některé byly sportovní ocenění, nebo první místa ve vědomostních soutěžích. Počkat, co?

,,Neříkal si, že ti učení nejde?"
,,To už máš fuk, rychle odsud vypadněte."
Už nebyl ten veselý Chan, jako před pár hodinami. Z jeho tónu čišela nenávist. Ani se mu nedivím.
,,Tak čau." Rozloučili jsme se a rychle šli domů.

~~~~~

,,Kde si byla celou noc?!?!" Vyletěla na mě máma, ani se za mnou nezavřely vchodové dveře.
,,Byla jsem s Hyukem dělat úkoly, ale když jsem chtěla odejít, byla ta příšerná bouřka a nešlo mi se ti dovolat. Tak jsem zůstala u něj přes noc." Trošku menší lež. Ale bylo na tom víc pravdy, než lži.
,,Víš, jaký jsem měla strach?" Stále se rozkřikovala a mávala rukama.
,,Promiň."
,,A... Co jste s Hyukem u něj dělali?"
Zrudla jsem.
,,Co tím jako myslíš?!"
,,Dobře, už mi to došlo, nebudu se ptát dál."
,,Tak to není!"
,,Já se ale zeptala úplně normálně, to ty si po mě vyletěla, takže je asi jasné, že se něco dělo." Přistoupila blíž a zašeptala mi do ucha: ,,Neboj, já to nikomu nepovím."
,,Mami říkám ti, že to tak není!"
Nevím, jestli mě slyšela, protože už dávno byla celá rozesmátá na odchodu do obýváku.

V pokoji jsem se svalila na postel.
Konečně víkend.
Nemohla jsem přestat myslet na ten rozhovor mezi Chanem a jeho tátou.
Opravdu tu zůstanu úplně sama?