Don't Cry [Park Chanyeol FF /CZ]

15. Kapitola

Do třídy vstoupil nejdřív Chanyeol, hnedka za ním jsem vešla já. Cítila jsem na sobě všechny jejich nechápavé pohledy a šuškání. Zasedli jsme do lavice a snažili se nevšímat si těch lidí, kteří na nás celou dobu koukají.

O přestávce jsem to nemohla vydržet, takže jsem nepozorovaně odešla ze třídy na chodbu, kde jsem si stoupla do rohu nejdál od naší třídy. Ostatní žáci si mě ani nevšimli. Procházeli okolo nevědíc, že v tom tmavém rohu stojí hromádka neštěstí. Všichni byli šťastní, což se o mě říct nedalo.

Uviděla jsem Chanyeola, jak vyšel ze dveří a šel na druhou stranu ode mě, směrem k jídelně. ,,Vždyť ještě není čas oběda, kam to jde?" Ano, často si mluvím sama pro sebe.
Rozběhla jsem se tedy za ním. Nechtěla jsem ho špehovat, ale nějak se to tak vyvinulo. Chtěla jsem za ním jít, a promluvit si, ale místo toho stojím za sloupem v jídelně a špehuju, co dělá. Super. Povzdechla jsem si.

Najednou Chan vytáhl z kapsy nějakou krabičku. Otevřel ji, něco vyndal a následně si to strčil bez zapití do pusy. To odešel od ostatních jen proto, aby si vzal nějaký prášek?

,,Hej!" Křikla jsem. On sebou trhl, čímž mu krabička spadla na zem a rozsypala se.
,,O co ti jde?!" Vyštěkl a klekl si, aby sesbíral prášky.
,,Tobě je špatně?"
,,Ne, proč?"
,,No, ty prášky.."
Rychle popadl krabičku ze země a schoval ji za zády.
,,To nic není."
Nepochopila jsem ho. Proč by to tedy schovával? Obešla jsem ho a krabičku mu vytrhla z rukou. On se ani nepohnul. Asi věděl, že to už nemá cenu.
Přečetla jsem si obsah krabičky...

,,Ty bereš prášky proti agresivitě?"
Neodpovídal. Chápu to, musí to pro něj být nepříjemné. Klekla jsem si, abych sesbírala všechny prášky. Nasypala jsem je do krabičky, kterou jsem následně zavřela a podala jí Chanyeolovi. ,,Omlouvám se."
Stále neodpovídal. Krabičku si vzal a zastrčil zpět do kapsy.
,,Nechápu, že si jen tak dovolíš strkat nos do cizích věcí." Když to dořekl, obešel mě, přičemž do mě trochu vrazil ramenem a odešel z jídelny. Stála jsem jako přibitá.

Proč jsem taková kráva? Strkám nos do cizích záležitostí, které se mnou nemají co dělat.

Z přemýšlení mě vytrhla obrovská rána, která vycházela z chodby.
Vyběhla jsem směrem za zvukem. Chanyeol. Měl zakrvácené ruce a pod sebou měl sklo z rozbitého okna, které bylo vedle něj. Všichni vyběhli ze tříd, aby se podívali na tu pohromu. Chanyeolovi tekly slzy po tváři. Rozběhla jsem se k němu i přes ten všechen strach, který mě stále dusil. Co když se vrátí ten starý Chan a ublíží mi? Ale to teď nebylo důležité.

Chytla jsem ho za ruku a podívala se mu do očí.

,,Už je to dobré, klid."
Obejmul mě. Zatím stihli přiběhnout učitelé, kteří si ani nedovolili se k němu přiblížit. Celý zbytek školy se na nás díval, včetně Hyuka. Nikdo se ani nepohl.
Za ruku jsem ho vyvedla ze školy. Posadili jsme se na lavičku, kde jsem mu chtěla ošetřit ruku. Z kapsy jsem vytáhla látkový kapesník a obvázala s tím ránu.

,,Musíme do nemocnice. Pojď."
,,Promiň."
,,Teď na omlouvání není čas! Vstaň."

~~~~~

,,Promiň tati, něco se přihodilo, takže na ten oběd nemůžu. Půjdeme jindy, dobře?"
,,Je všechno v pořádku? Stalo se něco?"
,,Vše je v pohodě, nemusíš mít strach. Sejdeme se v 5 před domem." Zavěsila jsem a s povzdechnutím se posadila na židli vedle Chana.
,,Ty jsi fakt něco." Zasmála jsem se mu. Teď není dobrá chvíle na to, abych ho začala za to kritizovat.
,,Jo, je celkem blbé, že ty prášky zabírají až hodinu po tom, co si je vezmu." Usmál se a chytl se za obvázanou ruku. ,,Nechci, aby jsi kvůli mě prošvihla oběd s otcem, měla by jsi jít. Já to tu už zvládnu."
,,Ne. Zůstanu tu. Stejně nemám po tom všem chuť k jídlu."
,,Můžu se zeptat-"
Položil mi ruku na pusu.
,,Vím na co se chceš zeptat, ale nechci tě do toho zatahovat."
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. On se ale odtáhl. ,,Já ti nechci už dál ubližovat, Shin. Beze mě by ti bylo líp."
,,Prosím, řekni mi to. Jinak ti nemůžu pomoct, když nevím, co se stalo."
,,No.." odvrátil zrak na podlahu. ,,Trpím tím už několik let. Psycholog říkal, že je to vyvolané z podnětů okolo mě, to, co se děje doma a tak."
,,Co se děje doma?"
,,Řekněme, že tam nejsem až tak moc chtěný. Otec mě už ani nebere jako syna. Jsem pro něj cizí člověk. Už od mala mě psychicky a fyzicky týral a já z toho mám problémy na celý život. Proto nechci, aby si na mě mluvila, aby si na mě byla milá.."

Pohled Chanyeola/

,,To je mi líto." Položila mi ruku na rameno. Srdce mi takhle hodně ještě nikdy nebilo.
,,Prosím, už na mě nebuď milá. Dělal jsem ti to samé, co dělal otec mě. Jsem to stejné monstrum, jako on."
,,Já se tě ale už nebojím. Nechápu proč, ale nejsi až takový idiot." Usmála se. ,,Vrátila se mi chuť k jídlu. Pojď se najíst." Zvedla se ze židle a odtáhla mě s sebou.