Camp Kwami /CZ/

Stěhování

Marinette's POV

,,Ještě pár minut a budeme tam, zlatíčko," řekl táta a zatočil volantem doprava. Jen jsem přikývla a dál tupě zírala ven z okna.

Právě se stěhujeme do Paříže. Vím, měla bych se těšit, přeci jen, je to město lásky, módy, město světel... ale není to domov, ani tam nikoho neznám. A moc nemám náladu se s někým seznamovat. Ještě, že je léto. I když vůbec nevím, co budu ty dva měsíce sama dělat. Zřejmě trčet zavřená doma....

Asi o pět minut jsme zastavili u nějaké pekárny. Táta s mámou vystoupili z auta, tak jsem udělala to samé. Táta šel ke dveřím a odemkl je. Nechápavě jsem se na něj dívala.

On má klíče? No nic...

Vešli jsme dovnitř.
,,Vítejte doma," řekl táta a já se na něj nechápavě podívala.
To jako fakt?
,,My budeme bydlet v pekárně?" zeptala jsem se.
,,Ne, v ní budeme s maminkou pracovat. Bydlíme v bytě nad ní," řekl a ukázal ke dveřím v zadní části pekárny.

Šla jsem k nim a otevřela je. Pak jsem šla po schodech nahoru, kde byly další dveře. Pomalu jsem je otevřela a ocitla se v předsíni spojenou s obývacím pokojem. Bylo to tady nádherné. Malé, ale útulné. Přesně jako kdysi.
Za rohem byla kuchyň a blízko ní nějaké dveře, zřejmě od koupelny. Otevřela jsem je... Jo, je to koupelna.

Vrátila jsem se do obýváku, kde na levé straně ode dveří byly další dveře. Nakoukla jsem dovnitř a zjistila, že je to ložnice.

,,Tak... jak se ti tu líbí?" zeptal se taťka s úsměvem.
,,Je to tu krásné a útulné," řekla jsem ohromeně.
,,To jsem rád. Už jsi viděla svůj pokoj?"
,,Ne," zavrtěla jsem hlavou.
,,Tak běž nahoru," pobídl mne a ukázal směrem ke schodům, jež jsem si nevšimla. Což bylo divné, jelikož zabíraly značnou část pokoje.

Vyšla jsem nahoru a otevřela padací dvířka. Ocitla jsem se ve svém novém pokoji. Byl kouzelný... Všude na stenách byla růžová (to se časem přemaluje), poschodová postel, stůl s počítačem a lehátko. Pak tady byly i schůdky na balkón.

Málem jsem úžasem omdlela. Výhled z balkóna byl nepopsatelný. Prostě úžasný. Viděla jsem na svou budoucí školu, na náměstí, dokonce i na Eiffelovku.

Lehla jsem si na odpočívací lehátko pod slunečníkem a jen tak si užívala sluníčko, klid a ticho.

,,Vidím, že pokoj se líbil," zasmál se taťka, když jsem je běžela dolů oba obejmout.
,,Jo, je úžasný. A ten výhled z balkonu taky," přikývla jsem.
,,To jsem rád. Tak si jdi vybalit a přijď pak na večeři," řekl a já běžela zpátky do svého nového pokoje.

Všechny krabice jsem měla za hodinu vybaleny. Všechno už mělo určeno své místo. Vše jak má být...

Začala jsem otevírat kufr s oblečením, když se dvířka otevřela a do pokoje vstoupila máma.
,,Marinette, zlatíčko, ty kufry si jenom roztřiď, nemusíš je vybalovat," řekla a úsmála se.
,,Co? Proč? Nebudu přeci pořád vytahovat oblečení z kufru," zasmála jsem se.
,,No, to ne, ale," povzdechla si, ,,asi jsme ti to měli s tátou říct už dřív..." Nahlas jsem polkla... ,,Přihlásili jsme tě na měsíc do tábora, aby sis našla nějaké kamarády."
Vyvalila jsem na ní oči. ,,To jako fakt?" zeptala jsem se nevěřícně.
,,Jo," přikývla. Povzdechla jsem si.
,,Mami, já nechci jít na žádný tábor," namítala jsem.
,,Neboj, bude tam sranda. Slyšela jsem, že je to nejlepší tábor v Paříži. A navíc tam poznáš nové přátelé a své nové spolužáky. Uvidíš, bude se ti tam líbit," řekla s úsměvem. Povzdechla jsem si - znovu, mimochodem. S ní se prostě hádat nedá...
,,Tak jo. A jak se vlastně ten tábor jmenuje?" zeptala jsem se a sedla si k počítači.
,,Camp Kwami." Pak odešla z pokoje.

Zapla jsem počítač a do vyhledávače zadala Camp Kwami. Prohlédla jsem si jejich stránku a fotky.

Hmm... Nevypadá to špatně. Možná si to tam vážně užiju...