Camp Kwami /CZ/

Probuzení

Marinette's POV

Píííp... Píííp... Píííp...

To neustálé pípaní mě přivedlo k smyslům. Začínala jsem se probouzet z dlouhého spánku, jenž se zdál být nekonečný.

Víčka se mi zachvěla a já je opatrně otevřela. Rychle jsem je však i zavřela, neboť do místnosti pronikalo ostré světlo a bílé stěny moc nepomáhaly k dobrému vidění.

Pokusila jsem se o to tedy znovu, tentokrát úspěšně. Když se mi zrak zaostřil, rozhlédla jsem se kolem sebe... Bílé stěny, tvrdá postel, pípaní přístrojů, okno na druhé straně pokoje... Kde to jsem?

Stisk na mé ruce se zvětšil a vzlyky také. Obrátila jsem hlavu tím směrem a pohled tak upřela na blonďáčka, sedícího na židli u mé postele se skloněnou hlavou, jemuž po tváři tekly slzy. Pevně mě držel za ruku.

Stisk jsem mu opětovala a on se s trhnutím podíval na mě. Jeho smaragdové oči se zaměřili na ty mé a tvář se mu roztáhla do hřejivého úsměvu.
,,Mari," vydechl a prudce mě objal. Sykla jsem bolestí, jež mi přejela celým tělem. ,,Promiň," omluvně se na mě usmál.

,,Kde-kde to jsem?" zakoktala jsem se lehce a zrak z něj nespouštěla ani na sekundu.
,,V nemocnici." pohladil mě po ruce.

,,Jak se cítíš?" zeptal se starostlivě.
,,Bylo mi i líp," řekla jsem a trochu se zavrtěla, čímž se mi tělem přehnala další dávka bolesti.
,,Lež klidně," usmál se, no pořád z jeho očí křičel strach. Strach o mě...

,,Marinette!" vykřikla dívka, jež jsem v místnosti ani nepostřehla, jelikož seděla na židli u okna i s dalšími dvěma kluky, kteří se při mém jméně probudili ze sladkého spánku.

Zrzka doběhla až ke mně a tak, jako i blonďák před ní, mě objala. ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," zašeptala. Ti dva kluci došli k nám.
,,Ahoj," usmál se na mě kluk s brílemi a vyndal si z uší sluchátka.
,,Jak ti je?" zeptal se vysoký, zřejmě i starší, kluk s černými vlasy a přisedl si ke mně na postel, kde jsem ležela.

Když už jsem se chystala něco říct, dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil muž v dlouhém bílém plášti.
,,Aaa... Vidím, že už jste vzhůru," usmál se na mě. ,,Jak vám je?"
,,Bylo mi už i líp. Všechno mě bolí, hlavně hlava a hrudník," postěžovala jsem si a bylo mi jedno, jak to vyznělo.
,,Ani se vám nedivím. Máte naražená žebra z toho, jak na vás spadla ta kláda," uchechtl se, zatímco já se zamračila.
,,Jaká kláda?" zeptala jsem se.
,,V tom domě, ve kterém jste byla. Hořel přeci, takže stabilita byla dost na nic. Proto na vás spadla kláda. Taky jste se uhodila do hlavy. Vzpomínáte?" zamračil se. Zamyslela jsem se, ale napokon záporně zavrtěla hlavou, že ne.
,,Hmm... Možná si na to vzpomente za pár minut. Přeci jen, musel to být šok," usmál se.

,,Jak dlouho tady budu?" zeptala jsem se.
,,Zítra bychom vás už mohli propustit domů," řekl. ,,Ještě nějaké otázky?"
,,Vlastně... ještě jedna..." přikývla jsem a on mi pokynutím ruky naznačil, ať pokračuju. Nadechla jsem se a o malou chvíli otázka opustila má ústa:

,,Kdo jsou tihle lidé?"