Camp Kwami /CZ/

Nech mě!

Marinette's POV

,,Ach Marinette. Jsem na tebe tak pyšná. Moc ti gratuluji!" jásala vedle mě Alya a neustále poskakovala kolem mě. Zdálo se mi, že z toho měla i větší radost než já. Tedy pokud to bylo vůbec možné...

,,Díky. Taky jsem ráda," usmívala jsem se od ucha k uchu až jsem se bála, že mi praskne pusa.
,,A dokonce je Chat Adrien!" zakřičela štěstím. Já jenom převrátila očima.
,,Náhoda," mávla jsem nad tím rukou, ale radost z mého hlasu se nedala zakrýt.
,,Ne! Žádná náhoda! To byl osud!" zařvala a zasmála se tím svým smíchem, který nakazil i mě.

,,Ale... nepřeháněj," smála jsem se a v duchu nad tím opět pobaveně mávla rukou.
,,Já nepřeháním! Mluvím pravdu! Nic jiného než jen pravdu!" smála se taky.
No... aspoň to bere s humorem...
,,Nedělej si legraci. Není to vůbec vtipné," založila jsem si ruce na hrudi a s úsměvem a kroucením hlavy jsem ji pozorovala.

,,Taky si myslím," ozval se za námi hlas, za kterým jsem se hned otočila. Stál tam Kim a s naštvaně pokrčeným obočím a rukama založenými na hrudi, stejně jako já, si nás prohlížel. ,,Není to vůbec vtipné," řekl naštvaně, až jsem se ho lekla a překvapeně nadzvedla obočí. Alya se na něj zamračila taky a udělala krok blíž ke mně.
,,To totižto nebyl vtip, ale pravda," řekla smrtelně vážně a objala mě kolem ramen. Opět jsem jen převrátila očima a pobaveně pokroutila hlavou, no jedna část mě si říkala, že má Alya pravdu. Za to ta druhá si to odmítala přiznat.

,,Mýlíš se Alyo," řekl a zazubil se na nás a při tom udělal pár kroků blíž k nám. Alya mě objala trochu víc, jakoby se snažila mě ochránit.
,,Můžeš nás nechat chvíli o samotě, Alyo?" zeptal se nepříjemně. ,,Prosím," pokusil se o jemnější tón. Alya se na mě starostlivě podívala a skoumala můj výraz tváře. Nebyla jsem si až tak úplně jistá, zda-li se zrovna s ním chci bavit, ale za pokus nic nedám.

,,Klidně jdi," usmála jsem se na ní a ona si mě pochybovačním pohledem přeměřila.
,,Určitě?" zeptala se.
,,Určitě," přikývla jsem.
,,A budeš v pořádku?"
,,Budu," řekla jsem, ona přikývla a pak se od nás odtáhla a kousek po kousku se vzdalovala, až se mi ztratila z dohledu.

,,Tak, co chceš Kime?" zeptala jsem se ho a on udělal další krok blíž ke mně, čímž zkracoval vzdálenost mezi námi.
,,Co je mezi tebou a modelkou Agrestem?" zeptal se naštvaně.
Zamračila jsem se a nechápavě se na něj podívala.
,,Co je tě do toho?" založila jsem si ruce na hrudi. Zase. Zřejmě můj nový zlozvyk.

,,Nezaslouží si tě." zašeptal, no zlost z jeho hlasu byla stále znát.
,,Jak to myslíš?" nechápala jsem.
,,Nechci aby ses s ním bavila!" řekl vážně.
,,A proč jako? Ty o tom nerozhoduješ."
,,Jasně, že o tom rozhoduju, protože ty patříš mě!" zakřičel a rozhazoval u toho rukama. Zamračila jsem se víc a už jsem byla naštvaná taky.
,,Já ale nejsem tvůj majetek! Nejsem ničí majetek!" křičela jsem.

,,Tak potom ještě jen budeš," zašeptal hrozivě a pak se zašklebil. ,,A to můj."
Pomalu se přiblížoval ve snaze dostat se ke mně blíž. Já se naopak snažila dostat se od něj co nejdál, jelikož můj hněv vystřídal strach.
,,Nech mě!"

Už byl celkem blízko a natahoval po mě ruky, když se kolem roznesl hlas mého zachránce, na kterého jsem zatím ještě neviděla:

,,Neslyšel jsi? Nech ji!"