I hate You!/ I love you?

Nesnáším překvapení...!

Tak tady je první díl. Doufám, že se vám to bude líbit a nějak vás neodradím. :D
Předem se omlouvám za chyby :D

Rok 2055...
TOMMY
"Jdu ven!" Oznámím a vyklouznu ven dřív, než na to moje matka stačí cokoliv říct. Kurt s klukama už na mě budou určitě čekat. Kurva, kvůli otci přijdu pozdě na zkoušku s kapelou.
Jsme celekem zvědavý, o jakém překvapení to moje máti u oběda mluvila. Jedno vím ale jistě. Líbit se mi to nebude. Kdykoliv kdy moje matka řekne slovo "překvapení" tak to nevěstilo nic dobrého. Už jen když na to slovo pomyslím, mám z něj kopřivku.
"No konečně ty vole!" Křikne na mě Kurt. "Promiň, naši furt zdržovali." Povzdychnu si trpce. "Ale, ale...zbohatlej mazánek dělá problémy?" Ušklíbne se Haidy za Kurtovými zády.
Haidy je naše klávesistka. Kurt zpívá a já hraju na kytaru. Pak je tu ještě Denis, který hraje na bicí.
A touhle partou jsme se seznámil na škole. Chyběl jim do kapely basák, a tak mě vzali do party. To byly čas...
Nemusel jsem se o nic kolem naší rodiny starat a teď......
"Vypadáš naštvaně. Že by jsi nenašel žádnou děvku, která by si dala říct?" Zavrní Haidy nebezpečně. "A ty by sis dala říct?" Zavrním a chytnu ji za boky. Haidy se ke mě nakloní a nebezpečně mi zašeptá do ucha. "Já ale nejsem děvka." Ještě mi jemně foukne na ucho, než se ode mě odtáhne. "Smůla krasavče, ale budeš muset hledat dál." Mrkne na mě koketně. "Hej vý dva! Tohle si nechte na potom, až budete sami." Ozve se Kurt u mikrofonu.
Jeho otec nám dovolil, že v jejich garáži můžem zkoušet.
"Žádné potom nebude, idiote." Tituluje ho Haidy. Já se konečně vzpamatuju a vezmu si svoji bas kytaru. Naladil už jsem ji doma, takže se nemusím zdržovat.
Kurt se na nás ohlédne, jestli už jsme připraveni a můžeme začít zkoušet....

ADAM
"Prostě už to neklape." Oznámí mi můj přítel. "Ale Sauli..." chytnu ho za ruku. On mě ale přeruší. "Bude to tak lepší. A navíc...budeš mít hodně poviností..... .Věř mi." Dodá. "Já to prostě nechápu!" Jsme spolu tak dlouho..." Sauli mě opět přeruší a obejme mě na rozloučenou. "Už budu muset jít Adame." Odtáhne se ode mě. Naposledy se na mě usměje, než opustí můj pokoj definitivně. Unaveně si lehnu na postel a nechám průchod slzám, které se mi ženou do očí. Pevně sevřu víčka k sobě a pokouším se tuhle noční můru zaspat.
Takovéhle překvapení v podobě rozchodu jsem si nepředstavoval....