I hate You!/ I love you?

Vydrž...

ADAM
Jakmile všichni dojedí a vstanou od stolu, ujmu se zodpovědnosti já. Musím odvést hosty do jejich pokojů, kde budou pár dní přebývat.
Samozřejmě znám matčin pravý záměr. Musím Tommyho nějak donutit, aby se mnou mluvil. Vím, že z toho není nadšený, ale chci mu ukázat, že nejsem tak hrozný, jak si asi myslí. Taky mi to pár nepěknými pohledy dál najevo.
Upřímně žasnu nad tím, jak rychle jsem na Sauliho zapomněl...ale asi to bude tak lepší. A tenhle blondýnek mě docela zaujal.
Tohle bude výzva...

TOMMY
Nezbývalo mi nic, než poslušně následovat rodiče a...Adama.
Ach jo...když si představím, že jsem teď mohl být s kapelou a užívat si...je mi k breku.
Mezitím Adam zatím ukazoval pokoje rodičům, dokud jsme nezůstali sami. Přesně ta chvíle, které jsem se nejvíce obával, právě nastala.
Tahle chmurná myšlenka však zmizela v okamžiku, kdy jsem vešel do "svého" pokoje.
"Máš k dispozici i vlastní sprchu." Ozve se vedle mě trochu pobavený hlas. Málem nadskočím, jak jsem se lekl. Rozhlédnu se po prostorném pokoji. Uvidím dvoje dveře. "Tohle jsou dveře do koupelny?" Zeptám se nejistě. "Ne, to jsou dveře ke mě do pokoje." Odvětí Adam klidně a mě v tu chvíli dojdou slova. "Prosím?" Prsknu a prudce se na něj otočím. Na jeho tváři pohrává potutlený úsměv. Nejradši bych mu dal facku, abych mu ten jeho úsměv smazal z ksichtu.
"Tohle není vtipný." Zamračím se.
"Však já mluvím vážně. Klidně se můžeš jít podívat." Jeho úsměv se ještě víc rozšíří a já mám co dělat, abych mu tu facku fakt nedal, protože si o ni koleduje. "To je dobrý, veřím ti." Zamrmlám. Pěkně jsem si naběhl.
"Páni, čím jsem si to zasloužil?" Provokuje dál. "No přece za ten tvůj krásný úsměv." Poznamenám značně sarkasticky sladkým hlasem. "Jsem rád, že se ti můj úsměv líbí." Zazubí se m mě. "Promiň, asi jsi přeslechnul ten sarkasmus." Zavrčím. "Dřív, nebo později stejně můj pokoj budeš muset navštívit. Sám to moc dobře víš..." vrátí se k předešlému tématu. "Ale dokud v tvém pokoji trávit čas nemusím, tak v něm trávit čas ani nebudu." Odseknu. Už teď jsem porušil svůj slib, že se s ním nebudu bavit. "Ještě rád budeš svůj čas trávit v mém pokoji." Zavření mi do ucha a mě přejede mráz po zádech. "Nefandi si." Jeho sebevědomí mě začíná štvát a děsit zároveň. "Nefandím si. Říkám pravdu." Zasměje se mi do ucha. V tu chvíli mnou prostoupí vlna vzteku, kterou nezvládnu už dlouho kontrolovat. Musím to vydržet. Nenechám se jím jen tak vyhecovat....
_____________________________________
Gomene, že jsem dlouho nepřidávala žádné díly...
Začala škola a s ní i milion úkolů, učení....
Tak snad se vám díl líbil :)
Moc děkuju za komenty a votes, jste zlatí!!!