I hate You!/ I love you?

Kruh problémů

TOMMY
"Už zítra?! A tos mi to nemohl říct dřív?" Zadívám se na Adama vyčítavě. Takže...zítra má být ten koncert, na který jde se mnou Adam a v ten samý den mají přijet rodiče. Může to být ještě horší? Myslím, že v mém případě může. "Je v tom problém?" Pozvedne Adam obočí nad mým zděšeným výrazem. Je to hotový kruh problémů... Jo, je v tom, kurva, velkej problém. Jestli rodičům řeknu, že jdu na koncert, okamžitě je napadne moje kapela a mám útrum. Ale když tam bude i Adam...mohl bych to nějak zakecat. "Asi...ne." pokrčím rameny a sednu si k mysce s nějakými lupínky. Adam mě celou dobu sleduje s pobaveným výrazem, což mě celkem štve, ale pomalu si zvykám. "Takže...zítřek platí? Že můžu jít s tebou..." povzdechnu si a nepatrně se zarazím. Nevím proč, jsem si teď vzpomněl na toho kluka z baru. Vlastně si už ani nevybavuju jeho jméno. Každopádně...by nebylo dobrý, kdyby se s ním seznámil Adam. Bůh ví, co by mu ten týpek nakecal. "Tak změna plánu..." oznámí najednou Adam. Zvednu hlavu a uvidím, že v ruce drží mobil. "Tvoji rodiče přijedou dnes na oběd a budou tu do středy." Po téhle zprávě se málem těmi lupínky zadusím. Já věděl, že to může být ještě horší. "Jsi v pořádku?" Přistoupí ke mě Adam a pohladí mě po zádech, což mě trochu uklidní. "Po pravdě ani moc ne." Zabrblám a odložím lžíci. "Proč svoje rodiče tak nenávidíš?" Dál mě hladí po zádech. "To je dlouhý příběh..." povzdechnu si. "Doufám, že mi ho jednou povyprávíš..." jeho ruka se přesune do mých vlasů a to už se uvolním úplně. Takhle bych mohl vydržet celý den. "Nechceš jít ven?" Zamumlá tiše za mými zády a já spokojeně přivřu oči. "Potom...chci si zopakovat pár písniček na zítřek." Zívnu a protáhnu se. ''Můžu jít s tebou?" Tohle mi taky přijde komický. Adam se mě ptá, jestli může jít se mnou... připomíná mi to malý děti, co se chtějí zkamarádit a jeden druhýho se ptají, jestli si může hrát s ním. "Můžeš. Vlastně mi k tomu můžeš i zazpívat." Zamrkám. Tohle mi přijde jako dobrý nápad. Otočím se na něj a Adam radostně přikývne. Vstanu z židle a vydám se do pokoje. Adam je hned za mnou.
V pokoji ze stojanu vezmu svoji kytaru a pohladím jí po strunách. Vyjmenuju Adamovi pár písniček, co tak nějak se skupinou hrajeme. Celkem mě potěšilo, že nevěděl kterou písničku si vybrat, jelikož má rád všechny. Nakonec jsem musel rozhodnout za něj. Přikývne a já začnu hrát první tóny, jako předehru. Později se ke zvuku kytary přidá jeho hlas a já málem zapomenu hrát. Tak tohle jsem vážně nečekal. Zpívá vážně úžasně. Sice to není takový ten chraplák, jako má Kurt, ale i tak to má jistě své kouzlo. Dokážu si představit, že by měl Adam vlastní kapelu. A určitě by si zpěvem slušně vydělal, i když v jeho postavení by to ani nepotřeboval. Písnička skončí a mě je to celkem líto. Za to Adam vypadá nadšeně. "S takovým doprovodem se hned líp zpívá." Vysmekne mi poklonu. "S takovým hlasem, jaký máš jen ty se hned líp hraje." Zadívám se na něj. Člověk by řekl, že ho to přivedlo do rozpaků. Už asi nedoufal, že ode mě nikdy nějakou tu lichotku uslyší.
Ještě jsme si dali pár písniček, než jsme odešli na oběd. Ve chvíli, kdy jsem šel po schodech jsem uslyšel vchodové dveře. To znamená jen jediné - famílie je tady. Neochotně pokračuji dál do jídelny, do které stejně vstoupila i mamka, která mě ihned objala. Zatvářím se kysele. "Mami...čím jsem si to zasloužil?" Poznamenám a také ji váhavě obejmu. "Prý jsi byl moc hodný." Zasměje se tiše a já protočím očima. "Zvykám si na život robota." To je samé udělej tohle, udělej tamto, tohle nesmíš... . Matka to ignoruje a vydá se rozmačkat ve svém objetí Adama. Teď ho celkem lituju. Po chvíli do jídelny vejde i můj otec a rodiče Adama. Všichni se posadíme ke stolu a sluhové kolem nás začnou pobíhat a na stůl dávat talíře s jídlem. Jak se dalo čekat, nejhlučnější u stolu byla moje máma. Pořád něco mluvila a mluvila. A pak že se u jídla nemluví. Poučuje, ale sama se tím neřídí.
Plácnu se dlaní do čela, což asi Adama vedle mě hodně pobaví a pod stolem mi přistane jeho ruka na stehni. Trochu sebou trhnu a nepatrně zrudnu. Nesnáším tyhle holčičí reakce. Jenže Adam se rozhodl pokračovat. Rukou sjel až k tříslu, což nevydržím a vydechnu. Hodím po něm vražedný pohled a setřesu jeho ruku z mého stehna. Adam, jistě potěšen mou reakcí, pokračuje v jídle.
Já se raději začnu tvářit, že tu vůbec nejsem a taky pokračuju v jídle.

_____________________________________
Ehm....myslím, že mé omluvy už asi nikoho nezajímají :D ale i tak se chci omluvit xD bylo toho hodně...a prostě jsem neměla moc chuť psát (taky k tomu připočítávám svoji lenost)
Snad se vám po x letech nová kapitola líbila ^w^ pokud to ještě někdo čte :D
Jinak přeju všem pěkné prázdniny! :D ^^