No není jaro úžasné? (yuri)

3.kapitola

Ueneko mě neustále pronásledovala, všude, kde jsem se hnula, tak se objevila. Takhle uběhl asi týden.

Seděla jsem ve třídě opřená hlavou o ruku a pozorovala jsem tabuli. Učitel matiky zrovna vykládal novou látku, takže jsem pochopitelně dávala pozor... teda měla bych. Zaslechla jsem tichý smích a pomalu se ohlédla, spatřila jsem Ueneko, jak si něco čmárá. Trochu jsem se k tomu nahnula a spatřila jsem, jak kreslí strom... upřímně se jí to povedlo, měla to až nádherný: „Hiroshino-san!" znova jsem pohlédla na učitele, tvář mi ztuhla. Všichni se dívali na mě: „A..ano?" vykoktala jsem: „Pojď mi to vypočítat..." s úlevou jsem vydechla a stoupla si, on mě ale pozoroval se zlověstným výrazem. Polkla jsem, ale pak se hned vrhla na počítání. Chápala jsem to, takže mi to vážně nedělalo problém... Hned jakmile jsem to dopočítala, jsem se šla rychle posadit. Ueneko do mě trochu šťouchla tužkou a ukázala mi papír, na kterém byl dokončený strom: No není jaro úžasné? Bylo u toho dopsáno. Hleděla jsem přímo na ten strom, nebyl nějak extra obrostlí listy, ale už na něm nějaké byli... Přesto jsem rychle zavrtěla hlavou a otočila se dopředu.

Po hodině jsem rychle běžela na střechu doufajíce, že se mi povede Ueneko uniknout. Jakmile jsem se tam dostala, tak jsem zvedla hlavu a zpozorovala nyní nádherné nebe. Bylo vidět, jak mraky mizí pryč a slunce se začíná objevovat, přesto stále byla dost velká zima. Paprsky mi přistály na tváři a já cítila větší teplo než předtím: „Už zase si tady Rin!" zaslechla jsem a prudce se otočila na Ueneko, pak jsem se pousmála: „Že se divíš, už mě pronásleduješ týden..." ona mi zase ukázala její veselo tvář: „Líbil se ti můj obrázek?" odvrátila jsem pohled, ale pak jsem až neslyšitelně pošeptala: „Jo... byl pěkný..." ona se zasmála: „Díky!!" popozvedla jsem obočí.

Ale pak jsem si sedla k zábradlí, o něž jsem se následně opřela. Vyndala jsem svojí yakisobu a začala jíst, ona si sedla vedle mě, ale zase se klepala: „Proč tu si, když ti je taková zima?" „Chci se s tebou..." dala jsem ruku na její pusu a ostře na ní pohlédla: „To už jsem tu slyšela..." dala jsem ruku pryč, ale ona se usmála a rychle ze sebe vyhrkla: „Chci se s tebou spřátelit!!" prohrábla jsem si vlasy a nahlas řekla: „Bože, proč já?" očkem jsem na ni koukla, ale ona vypadala ještě šťastněji než normálně. Popozvedla jsem obočí: „Co je?" Ueneko působíc, že je v transu, mi téměř bez emocí odpověděla: „Strašně se mi líbí tvoje oči, máš je tak ... jak to říct... vypovídají o tobě, že nejsi tak chladná, jak se zdáš Rin a že ve skutečnosti jsi milá osoba..." ironicky jsem se zasmála, pustila ofinu zpět na mé oči a pak zatleskala. Nechápavě na mě pohlédla, na což jsem ji klidně pověděla: „Jsem chladná..." ona mě ale chladně okřikla: „Rin nejsi!! Nenalhávej se něco, co nejsi!!" odvrátila jsem pohled, uvědomila si sakra, že já logicky musím vědět nejlíp, jaká jsem.

Náhle se ke mně natáhla a odkryla ofinu a něčím mi ji přišpendlila ke zbytku vlasů: „Jup, sedí ti!" řekla s širokým úsměvem. Nechápavě jsem na ni pohlédla, ale pak se dotkla té věci, jež mi prameny původně zakrývajících oči držela na místě: „Neodepínej si to!" vykřikla. Zvedla jsem hlavu a vydechla, přičemž jsem ruku dala znova dolů: „Sedí ti pěkně..." pronesla s úsměvem, ale pak si zas chytila ramena a začala se klepat. Trochu jsem zaskřípala zuby, ale nakonec jsem vydechla a sundala si sako od uniformy, jež jsem jí následně přehodila přes ramena: „Tak..." překvapeně na mě pohlédla, já se zatvářila vážně: „Za tu sponku..."

Zazvonilo a obě jsme šly do třídy, ale ona mi chtěla vrátit sako, odmítla jsem: „Nech si to, pravděpodobně budeš ještě vymrzlá ze střechy..." „A co ty?" pošeptala tiše, to jsem ale už ignorovala a sedla si na své místo. Všichni mí spolužáci na mě upíraly zrak, zrudla jsem, chystajíc odepnout sponku, ale Ueneko mě zastavila: „Nech si to!"

Po konci školy jsem šla klasicky domů, bez saka. V bytě jsem hned šla do koupelny, abych se podívala do zrcadla, už jsem pochopila, proč se na mě všichni dívaly. Ona mi sakra dala sponku se zajíčkem?!

Tak a po dlouhé době je tu další povídka. Upřímně jsem byla na adapťáku (ano nastoupila jsem do prváku) a mám pocit, že umřu... takže jsem sem něco teď hodila a jdu si vykopat hrob :DDD, tak čau :DD (PS: doufám, že se vám povídka líbila a prosím ignorujte pravopis)