No není jaro úžasné? (yuri)

17. kapitola

Vydechla jsem, Ai už nebyla ve škole kolem dvou týdnů. Docela se mi po ní stýskalo, chyběly mi ty šílené rozhovory. Navíc se mi dívka ani neukázala, jen jsem ji nosila sešity, ona je pomocí svého sluhy vracela a občas jsem k tomu dostala bonbón. Docela mě potěšilo, když byl karamelový, ale radši bych obětovala ty sladkosti a přinutila bych ji jít do školy.

Vzala jsem znova sešity a šla jsem znova k Ai domů. Chtěla jsem slyšet její hlas, chtěla jsem ji vidět. Zazvonila jsem a vydechla jsem. Viděla jsem, jak tam jde opět ten protivný sluha. Začínala jsem mít pocit, že mě nesnáší, ten jeho naštvaný výraz mě strašil téměř každý den. Znova mi podal moje sešity: „Přestaň už konečně chodit, mladou slečnu jen otravuješ," vztekle jsem na něj pohlédla, ale poté jsem se ušklíbla: „Omlouvám se, ale mám pocit, že teď jsem pro ni užitečnější než ty milý slouho," opravdu mě naštval, ale náhle jsem uviděla auto.

Z něj vyšla žena, vypadala úžasně, opravdu mladě: „Dobrý den paní?" pochopila jsem, že by to mohla být čirou náhodou Ainina matka. Překvapeně jsem se na ni podívala, ale poté jsem se zakoukala do země: „Kdo to je?" zeptala se služebného dáma a ten odpověděl: „Jen nějaká otravná holka, nevšímejte si jí," rychle jsem zvedla hlavu: „Jsem Ainina kamarádka!" oba na mě překvapeně pohlédli: „Sklapni!" nakonec zařval muž. Trochu jsem zavrčela, ale stále jsem v ruce pevně držela ty sešity. Znova jsem začala zběsile zvonit jako prvně: „Ai!!!" zařvala jsem do toho.

Služebník otevřel dveře: „Už toho nech!" uviděla jsem příležitost. Rychle jsem do něj strčila a běžela jsem ke dveřím. Začala jsem na ně bouchat a znova do vzduchu řvát: „Ai!!!" náhle mě ten chlap chytil silně za ruku: „Co si myslíš, že děláš?!" náhle jsem uviděla siluetu v okně a poté i spatřila Aininu tvář. Pocítila jsem takové štěstí, jaké jsem ještě nikdy nezažila, byly to moje druhé Vánoce. Naše oči se střetly a já ze sebe vydolovala tak veselý úsměv, že jsem poté byla i schopna zařvat s optimismem v hlase: „Ai přijď zítra do školy!!" zamávala jsem na ni, ale v tu chvíli za mě silně muž zatáhl a já spadla na zadek: „Vypadni," řekl chladně.

Chvíli jsem se na něj dívala a vrčela jsem, ale poté jsem zaslechla smích. Nepatřil ani muži a ani mé kamarádce, ale té ženě: „Jsi zajímavá," celou tu dobu se dívala na mě: „Pojď dál..." pozvala mě a pohlédla na sluhu, jež si stoupnul a otevřel dveře. Vypadal ale dost naštvaně a měla jsem pocit, že kdyby mi něco dal, bylo by to otrávené. Polkla jsem a ohlédla se naposled na Ai. Trošku jsem znervózněla.

Doufala, jsem, že bych za ní mohla jít, ale ta žena mě donutila si sednout na gauč. Teď jsem se cítila ještě více nejistě. Žena si také sedla a rovnou naproti mně, dala si nohu přes nohu a vypadala, že si mě prohlíží, že mě studuje: „Kdo jsi a co od mé dcery chceš?" „Jsem..." zarazila jsem se. Netušila jsem, co mám říct. Začala jsem se rychle ohlížet: „Dělej, odpověz," Ainina matka teď vypadala více naštvaně než ten sluha. Polkla jsem a zadívala se na svoje nohy, poté jsem ale zaslechla kroky a uviděla moji kamarádku. Tvářila se smutně, dívala se na mě, zklamaně. Ano v jejích očí bylo zklamání!! Došlo mi, že jsem to byla já, kdo ji právě teď zklamal. Prudce jsem si stoupla: „Jsem Rin Hiroshina, Ainina kamarádka a spolužačka!" „Sedni si..." řekla žena chladně a já ji poslechla: „A...ano," znova jsem pohlédla do země: „Co když ji chceš využít!" zarazilo mě to. Nahlas jsem se nadechla a poté jsem vydechla, netušila jsem, jak odpovědět. Znova jsem pohlédla na Ai. Dívat se na ní mi dávalo sebedůvěru: „Já jsem se nikdy nechtěla s ní bavit..." celou dobu jsem hleděla na svoji kamarádku: „ale poté, jak se mi pletla do života, jsem ji začala mít ráda... Ne zamilovala jsem se do ní! A jen chci, aby se vrátila do školy a já bych ji mohla vídat!" pohlédla jsem na obličej matky, jež byl na chvíli překvapený, ale poté se změnil na ještě více naštvaný jako předtím: „Ty ji snad miluješ?! Jsi lesba moje dcera se..." „Jako kamarádku samozřejmě..." podrbala jsem se po hlavě a začala litovat toho, co jsem předtím řekla.

Pohlédla jsem na Ai, která ke mně pobělela a objala mě: „Rin!" vykřikla. V tu chvíli jsem ji položila ruce kolem těla a nenápadně si přičichla k jejím vlasům. Opravdu ji voněly.

Poté se toho už moc nedělo, ba naopak musela jsem jít domů. Ai mi totiž řekla, že se musí připravit, naučit a tak. Její mamka mě ale celou dobu podezřívavě probodála pohledem a ten muž, sluha, mě chtěl doslova zabít, ale ovládl se. Její rodina mě asi nebude mít ráda a to jen pro to, co jsem plácla. No ale nakonec mi to mohlo být tak akorát jedno, bez tak se mi vrátí Ai do školy a to je to hlavní! 

Oh můj bože! Do téhle kapitoly jsem dala dneska poslední moje síly a vše... až jsem hned po napsání tohoto usnula... takže to tu máte alespoň tak o tři hodiny déle minimálně (nemluvě o tom, že jsem to měla napsaný už včera, jen jsem přepsala konec xDD). No každopádně doufám, že se líbila, že jste nadšení, že se těstím zblázníte, že budete déle spát než já! (PS: ještě samozřejmě ignorujte pravopis pls .D)