No není jaro úžasné? (yuri)

13. kapitola

Seděla jsem ve své lavici a dívala se na již rozkvetlé stromy. S úsměvem jsem vydechla, spatřila jsem Ai, jak ke mně přiběhla. Vesele jsem se usmála: „Dobré ráno Ai, hele ne..." dívka mě ale přerušila: „Rin, našla jsem si přítele!" zarazila jsem se. Úsměv mi poklesl. Kamarádka si sedla a začala o něm básnit. Lapala jsem po dechu, bolelo mě srdce... nechápala jsem proč. Mělo by mi beztak být jedno, že někoho má, tak proč... proč mě to tak moc ranilo?

Po tom hrozném oznámení, jsem se chtěla Ai vyhýbat. Vidět ji, mě deprimovalo, bolelo a bodalo do srdce. No, ale ani jsme se nemusela moc snažit...

Začala do mě šťouchat propiskou: „Hele Rin, dneska s tebou nebudu obědvat, jde s Hakuem," Haku, to byl on, její přítel, její láska, člověk, kterého jsem od slyšení začala nenávidět. Kývla jsem, ale nic jsem neřekla, chtělo se mi začít brečet. Ramena se mi začala trochu třást, ale poté odešla. Vydechla jsem a otočila se za ní.

Docela mě zajímalo, jak ten Haku vypadá, ale raději jsem si to nechala ujít a po konci školy jsem šla rovnou domů. Po cestě jsem se ale zarazila, šla jsem směrem na náměstí. Měla jsem chuť na něco sladkého, čím bych ten žal mohla zajíst. Šla jsem směrem k tomu obchodu, kde jsem s Ai měla něco jako rande.

Vešla jsem dovnitř a začala si prohlížet zákusky. Náhle jsem se ale koutkem oka podívala po zákaznících a zarazila jsem se. Seděla tam Ai s nějakým klukem. Dívka si mne asi všimla, rychle jsem otočila hlavu pryč a ukázala na kousek dortu s jahodou na vrchu. Prodavačka mi to ochotně zabalila, ale pak jsem si povšimla, jak jiná její kolegyně jde rovnou za Ai, měla jídla z menu pro páry. Kousla jsem se do rtu a doufala, že na mě dívka nezavolá. Ale když se naše pohledy střetly, měla jsem z toho opravdu blbý pocit. Už jsem ji měla poměrně dobře nastudovanou: „Rin!" zvolala „Pojď za námi!"

V tu chvíli mi po tváři stekla kapka potu a já ucítila v krku knedlík, jež jsem se pokusila spolknout. Vzala jsem si zákusek a pomalými, přitom nejistými kroky jsem se k nim dostala. Byl to stůl jen pro dva, ulevilo se mi. Znamenalo to, že tam nebudu muset být dlouho: „Vezmi si židli!" pobudila mě Ai. Dělala mi to snad naschvál nebo co. Měla jsem pocit, že zkouší, co vydržím, ale i přesto jsem to udělala.

S pravděpodobně bolestivým výrazem jsem sledovala chlapce a Ai, jež se k němu přisunula blíž a já nyní seděla jim naproti „Tohle je Haku," přerušila mě dívka z mých mdlob „Těší mě, jsem Nikishika Haku," zazněl hluboký mužský hlas, jež ve mně probuzoval ještě větší nejistoty. Až teď jsem si ho začala pořádně prohlížet. Měl poměrně krátké rozdrbané blond vlasy. Začala jsem si všímat mužských rysů na jeho obličeji a pak jsem se zarazila na jeho hnědých očích. Cítila jsem se fakt špatně.

„Rin!" ucítila jsem, jak se mě někdo dotkl a rychle jsem pohlédla na Ai. Vypadala smutně, ruku si držela poměrně u těla. Zarazila jsem se, ale pak jsem tiše pošeptala: „Jmenuju se Hiroshina Rin," „Rád tě poznávám," řekl na to Haku a já kývla a opět slabím hláskem, jsem pošeptala: „Taky tě ráda poznávám..."

„Hej Rin..." řekla Ai, rychle jsem se na ni ohlédla: „Ano?" řekla jsem a trochu se pousmála: „Ty brečíš?" zeptala se mě. Otevřela jsem oči dokořán: „Nebrečím! Jak bych mohla?!" a v tu chvíli jsem uviděla, jak kapka vody spadla na stůl: „Tak proč ti tečou slzy?" zeptala se mě. Prudce jsem si stoupla, otřela si je, vzala si zákusek (který byl mimochodem celou dobu v taštičce) „Radši půjdu!" vykřikla jsem a běžela raději pryč. Přitom jsem ale cítila, jak mi vlhnou tváře a skoro nic jsem před sebou ani neviděla. Vše bylo rozmazané.

Doufám, že se vám moje další kapitola líbila! No není úžasně romantická?? To je pro lidi, kteří jsou lesby a zažívají friendzone u svojí best kamarádky :DD. Promiňte, ehm ehm... to bylo zlé... každopádně doufám, že se vám povídka líbila a prosím ignorujte pravopis ;)