No není jaro úžasné? (yuri)

4. kapitola

Další den jsem vstala a rozhlédla se. Tak nějak jsem se cítila zvláštně, bylo mi strašné horko a vůbec jsem nevěděla, kde jsem... Stoupnula jsem si, ale pak jsem si musela znova sednout. Zalapala jsem po dechu, ale nijak mi to nepomohlo, dýchání pro mě bylo stále náročné. Znova jsem si stoupla a pomalu jsem šla do kuchyně.

Poté co jsem udělala takové ty klasické věci, jsem klasicky mířila do školy. Sice mé kroky byli pro mě bolestivé, ale musela jsem do školy...

Sednula jsem si na své místo a pohlédla na své ruce. Můj dech ztěžkl ještě víc a v krku jsem ucítila knedlík. Chytila jsem si pusu, náhle jsem získala pocit, že budu zvracet. Dala jsem dlaň pryč a zalapala po dechu: „Rin?" zaslechla jsem a rychle se otočila, hlas mi byl povědomí, ale netušila jsem, kdo to řekl, netušila jsem ani odkud to šlo. Můj smysl pro orientaci se ještě více zhoršil: „Rin jsi v pořádku?" ucítila jsem na rameni dotek, rychle jsem se tam podívala a spatřila jsem Ueneko. Trochu jsem se zachvěla, ale pak jsem řekla: „Jo proč bych nebyla?" pousmála jsem se a otočila se směrem k tabuli. Avšak jsem nic neviděla, měl na tom být napsaný datum, ale já viděla jen šmouhy, už jsem vlastně ani nepoznala, kde ta černá deska má kraje, vše bylo takové rozmazané.

Nastala hodina, byla matematika: „Tak kdo by mohl jít k tabuli..." zalapala jsem po dechu přejíc si, abych to nebyla já, ale on jako by mi četl myšlenky, vyslovil mé příjmení. Stoupla jsem si a snažíc džet rovnováhu jsem došla k tabuli. Hleděla jsem zmateně na příklad, nic ale absolutně vůbec nic jsem neviděla, jen bílé šmouhy. Trochu víc jsem se k tomu naklonila a něco málo jsem rozeznala. Hlasitě jsem se nadechla a začala to počítat, ale náhle se mi podlomily nohy a já spadla přímo na zem. Začala mi být ještě větší horko než doteď, rozepnula jsem si knoflíček od košile. Upřímně jsem si až teď uvědomila, že jsem sako od uniformy nechala doma. Znova jsem si stoupla a zasmála se: „Omlouvám se... nějak se mi..." v tu dobu už jsem nedokázala mít oči otevřené, spadla jsem na zem a už jen nahlas dýchala. Už jsem nic neviděla a slyšela jen hlasy, kterým jsem stejně ani nerozuměla...

Objevila jsem se v nějaké bílé místnosti ležíc v posteli. Bylo mi strašný horko, není divu, mě tělo překryla peřina, jež jsem ze sebe sundala. Sedla jsem se a rozhlédla se po tom pokoji. Následně jsem se podívala na své ruce, začala mi být zima, důsledkem toho jsem se trochu klepala. Ucítila jsem mírný tlak, jež mě donutil si opět lehnout, daná osoba mě i přikryla tou teplou peřinou. Pohlédla jsem na ni a spatřila Ueneko. Povšimla si mého pohledu a mírně se zasmála: „Sestřička má dneska volno, tak jsem se rozhodla, že se o tebe postarám," máchla jsem rukou, abych ji mohla mírně praštit. S rozklepaným hlasem jsem tiše řekla: „Nech mě na pokoji..." ona se ale zasmála a cosi mi přiložila na čelo: „Jsi nemocná díky mě ne?" nechápavě jsem na ni pohlédla netušíc, o čem mluví: „Bylo to kvůli tomu, že jsi mi tam na střeše půjčila sako ne?" pokrčila jsem rameny, ale pak jsem se opět kolem sebe rozhlédla: „Kolik je?" „Tři hodiny..." prudce jsem si sedla: „Musím domů!" díky tomu špatnému pohybu mě rozbolela hlava: „Rin pomůžu ti..." řekla klidně Ueneko a natáhla se ke mně. Pokoušejíce se ji ubránit jsem spadla z posteli. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak slabá, ale i tak jsem se bránila té představě, že by mi vůbec kdy mohla moje spolužačka pomoct. Ji to ovšem ani nedošlo, vzala moji i svoji tašku a následně i mě z postele vytáhla a podepřela. Boty jsem tam překvapivě už měla připravená. Trochu jsem se zamračila: „Ueneko..." dívka na mě s úsměvem pohlédla: „Ano?" „Ty jsi tohle plánovala už od začátku?" zeptala jsem se jí chladně, ale ona mi radši ani neodpověděla a šla se mnou před školu.

„Kam teď?" ukázala jsem směrem: „Není to tak daleko..." pošeptala jsem cítíc se čím dál víc a víc slabá. Sotva jsem dělala kroky a ona si toho i všimla. Náhle mě přestala podepírat a místo toho mi hodila tašky do náruče, překvapeně jsem na ni pohlédla, ale pak jsem se zamračila: „Hej Uene...!" náhle mě vzala do náruče. Chtěla jsem začít kolem sebe kopat a mrskat sebou, ale už ani na to jsem neměla. Jen jsem ji tiše ukazovala cestu...

Došly jsme k mému domu a já Ueneko několikrát jemně udeřila, aby pochopila, že chci slézt. Naštěstí nebyla tak blbá a pochopila mě: „Tady bydlíš jo?" zeptala se mě a já jen stěží kývla, pak jsem jen tiše pronesla: „Díky za pomoc..." zazvonila jsem na zvonek tušíc, že už bych nebyla schopna sehnat klíče.

Zatímco Ueneko odešla, tak mi otevřela máma. Prvně byla naštvaná, že jdu tak pozdě, pak jí mě bylo líto, no ale na samotný vrchol byla naštvaná, že jsem v takovémhle stavu šla do školy.

Tak konečně tu je další kapitola :DD, btw jsem ale strašně unavená a nejraději bych spala nom... no nic, doufám, že se vám líbila a prosím ignorujte pravopis :)