No není jaro úžasné? (yuri)

8. kapitola

Seděla jsem v lavici, už jsem zase měla neupravený vlasy. Dívala jsem se z okna, kolem mě prošla Ai: „Dobré ráno" řekla s úsměvem, podívala jsem se na ni a nahlas polkla, ale poté jsem pronesla: „Nech mě Ueneko" bruneta na mě překvapeně pohlédla, ale já nehodlala reagovat a místo toho jsem se otočila na okno, u něhož jsem spatřila tu holku, jež mi předtím zničila tu sponku. Usmívala se, poté ale k nám šla a chytila Ai přímo kolem ramen: „Nevšímej si jí, je to jen kráva," bruneta kývla a pomalu si sedla na své místo. Trošku jsem zavrčela, ale poté jsem si prudce stoupnula a šla pryč, upřímně jsem jen vyšla na chodbu.

Nechtěla jsem je poslouchat ty kraviny o mě a už vůbec jsem nechtěla se dívat na Aiin obličej, bylo mi jí líto. Nechápala jsem ale proč, byla to jen otravná holka ne? Nikdy jsem neřekla, že je to moje kamarádka... Při přemýšlením o tomto jsem se začala klepat, ale pak naštěstí zazvonilo.

Byla přestávka na oběd. Chvíli jsem doufala, že tam se mnou Ai zůstane, ale zase jsem nechápala proč. Proč jsem chtěla, aby tam byla se mnou? Já si přece bez ní zvládnu poradit! Vždyť takhle to bylo vždycky... Trochu jsem popozvedla hlavu a spatřila, jak nade mnou bruneta stojí. Pousmála jsem se: „A..." náhle jsem si povšimla, jak tam k ní přišly ty holky. Můj úsměv zmizel a můj pohled se přesunul na lavici: „ Rin..." pošeptala Ai. Chtělo se mi brečet, pohlédla jsem na ty holky jedním očkem, jenže poté jsem stáhla ocas jak ustrašené štěně. Bála jsem se, co by se mohlo stát, kdybych se dál bavila s Ai. Nešlo mi ani tak o mě, jako o ni. Zavrtěla jsem hlavou: „Co to se mnou sakra je..." pošeptala jsem.

Když jsem pak už konečně mohla zmizet ze školy, tak jsem běžela domů, pak už jsem jen rychle zamířila do pokoje.

Zabouchla jsem za sebou dveře, po kterých jsem následně sklouzla. Náhle jsem si na stole povšimla té gumičky s beruškou. Chytila jsem si nohy a z očí mi steklo několik slz: „Proč brečím..." pošeptala jsem si sama pro sebe: „Proč to tak bolí..." vzala jsem do ruky dárek od Ai a následně s tím pomalu došla k zrcadlu. Pomalu s klepajícíma se rukama jsem si udělala culíček. Dívala jsem se na svůj odraz, měla jsem rudé a napuchlé oči, ale stále jsem si prohlížela své oči a vzpomněla si na Ai. Zavrtěla jsem hlavou: „To je jedno..." bylo to pro mě fakt náročné. Pomalu jsem si to rozpustila, šla si lehnout a zavřela jsem oči. Usnula jsem...

Dneska je tu po dlouhé době další kapitola, ale tentokrát je opravdu krátká no... Každopádně doufám, že se vám líbila alespoň trochu, že budete ignorovat délku a prosím ignorujte pravopis ;)