No není jaro úžasné? (yuri)

7. kapitola

Stála jsem před zrcadlem. Polkla jsem a vzala do ruky gumičku, jež mi tu Ai nechala. Byla s beruškou, vážně skvělé, ale stejně jsem si myslela, že mi ten culíček neseděl a tak jsem si raději jen sepnula ofinu sponkou.

Poklidně jsem šla do školy. U budovy jsem spatřila, jak se Ue... Ai bavila s nějakými holkami z naší třídy. Chtěla jsem je ignorovat a poklidně jít ke skříňkám, jenže bruneta si mě všimla a zamávala na mě: „Ahoj Rin!!" pronesla vesele a přiběhla ke mně. Zděšením jsem zalapala po dechu, ale pak jsem klidně vydechla: „Dobré ráno..." Ai mě chytila za ruku a odtáhla mě pryč.

U skříněk jsem na ni nechápavě hleděla: „Co je?" zeptala jsem se nakonec, Ai se zasmála a dala si ruce v bok: „Co by mělo být?" podezřele jsem si ji začala prohlížet a ona znejistěla. Na to, že jsem ji moc dlouho neznala, jsem pochopila, že něco bylo... „Máš něco proti těm holkám?" zeptala jsem se jí, ona na mě překvapeně pohlédla a odpověděla: „Jak to víš?" poté si rychle zakryla rukou pusu. Musela jsem se pousmát, následně jsem se ji ale znova otázala: „A co proti nim máš? Neboj se, nepovím jim to..." „Já jen, že mě štvou tím, co o tobě neustále vykládají," překvapeně jsem popozvedla obočí, ale pak jsem se začala smát: „Co? Kvůli mně?" zrudla a trochu kývla. Došlo mi, že to myslí vážně. Uklidnila jsem se, poté ji dala ruku na rameno a usmála se: „Neboj se, já jsem zvyklá," ona nahlas vydechla, ale pak na mě koukla a usmála se, poté mě ťukla do čela: „Proč sis neudělala culíček?" prudce jsem se otočila a radši šla pryč. Krapet jsem šla červená, ale doufám, že to nebylo vidět.

Ve třídě to byla normálka. Během polední pauzy jsem si povšimla, že ty holky šly znova za Ai, ale... ta mě opět chytila za ruku a zavedla mě pryč. Zase pršelo, ale i tak jsme spolu šly na střechu a společně jsme se dívaly na okolí. Mezi námi bylo trapné ticho, které jsem ale přerušila já a pošeptala: „Jaro není úžasné," překvapeně na mě pohlédla: „prší... to je dost nepříjemné nemyslíš?" zeptala jsem se ji poklidně. Stále ovšem nechápala, o co jde: „No..." vydala ze sebe, ale pak jsem vydechla: „Jo... na mluvení jsi tady ty... a na všechno ostatní..." jakmile jsem to dořekla, tak se začala smát. Taky jsem se pousmála, ticho mezi námi skončilo a ona se vrátila do svého normálního já. Nechtělo se mi věřit, že by se trápila kvůli něčemu takovému jako jsou ty holky...

Po škole jsem poklidně šla ke skříňkám. Poklidně jsem si vyndala boty, ale náhle mě někdo chytil zezadu za košili u uniformy, rychlím a prudkým pohybem mě shodil na jiné boxy. Překvapeně jsem pohlédla před sebe, abych mohla spatřit ty osoby. Byly to ty holky, kterým se chtěla Ai vyhýbat, a s nimi tam také byli i nějací kluci, jeden z nich mě právě že hodil na tu skříňku. Překvapeně jsem na ně hleděla. Jedna z nich otevřela pusu a řekla: „Takže teda... nikdy jsem proti tobě nic neměla Hiroshino... ale tak nějak si mě naštvala..." jeden z kluků kopnul do skříňky těsně vedle mě, cukla jsem sebou, ale poté jsem prudce pohlédla na tu holku: „Co chceš?!" zavrčela jsem. Ona se zasmála, přistoupila ke mně a chytila mě za bradu: „To opravdu říkáš?" dala mi facku, docela to bolelo, ale ignorovala jsem to. Ta holka ovšem pokračovala: „Teď nejsi v postavení cokoli říkat..." náhle do ruky vzala mobil: „Řekni, že nesnášíš Ai-chan..." překvapeně jsem na ni pohlédla: „Proč bych to měla udělat?" zavrčela jsem na ni.

Náhle mě dva kluci chytila za ruce a nějaká jiná holka mě kopla do břicha. Udělalo se mi špatně, ale pořád jsem neměla v plánu říci tu příšernou větu: „Naser si..." vydechla jsem. Začali mě mlátit, za účelem abych řekla tu jejich pitomou frázi, ale ne! Neměla jsem to v plánu.

Už jsem sotva vnímala, ale náhle jsem ucítila trhnutí vlasů: „To máš od ní že?" zvedla jsem hlavu, jako kdyby mne to probudilo. Otevřela jsem pusu dokořán: „Ne... nedělej to," pošeptala jsem, do očí se mi nahrnuly slzy. Spatřila jsem jak ta holka, jež se mnou vyjednávala, hodila mojí sponku na zem a trochu nadzvedla nohu: „Ne...ne...ne" několikrát jsem za sebou řekla, všichni se začali smát a ona dívka na mou sponku dupla. Pustili mě a jedna z nich pronesla: „Tak poučila ses?" já se plazila k té sponce, se slzami v očích, jak mi to mohly udělat? Do ruky jsem vzala pozůstatky z mého drahocenného předmětu. Oni mezitím šli pryč, jenže ta holka co mi to zničila se na mě otočila a s úšklebkem pronesla: „Už se nebav s Ai-chan..."

Pardon, že moc nepíšu, ale tak nějak nemám náladu a čas... takže to... no... no nic :DD doufám, že se vám líbila a prosím ignorujte pravopis