No není jaro úžasné? (yuri)

18. kapitola

Seděla jsem ve svém pokoji. Cítila jsem se nějak divně, motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Položila jsem si ruku na čelo a nahlas vydechla. Přes dotek jsem poznala, že můj obličej úplně hoří. Do očí se mi nahrnuly slzy, jak to že jsem zase nemocná?! Pomyslela jsem si pro sebe, vlastně jsem chtěla řvát nahlas, ale věděla jsem, že by to nemělo žádný smysl.

Začala jsem ze sebe ale i tak vysvlékat kalhoty od pyžama a pomalu si natáhla sukni. Sáhla jsem po svém tričku a převlékla se do zbylé části uniformy. Vzala jsem si nějaký prášek a snědla něco málo, ale ne moc, měla jsem pocit, že kdybych to udělala, tak by ze mě to jídlo vylítlo opravdu rychlým způsobem a to jsem nechtěla! Chtěla jsem zajít do školy, abych mohla vidět svoji kamarádku. Ano! Dívku, kterou jsem milovala! Pro ni bych klidně i tohle podstoupila... a to jsem také měla v plánu.

Sedla jsem si do lavice a spatřila Ai, nahodila jsem velký úsměv, a i když seděla, tak jsem ji objala: „Ai!" vykřikla jsem. Dívku to překvapilo, ale také se jemně dotkla mých zad a taktéž mě k sobě přitiskla. Něco pošeptala, ale nebyla jsem schopna to slyšet. Musela jsem se snažit držet se na nohách. Začala jsem se pomalu klepat, ale pak jsem si rychle sedla. Trochu jsem ze sebe setřela pot, jenže poté mi Ai podala sešity: „Děkuji za půjčení," pověděla s úsměvem. Ten její krásný úsměv, ten mi tak moc chyběl.

Trošku jsem zalapala po dechu, ale poté jsem si sedla. Užívala jsem si její přítomnost a dodávala mi i sílu, teda alespoň to jsem cítila. Ačkoli se mé mozkové buňku pomalu zabíjely ve snaze překonat hořkou nemoc, stále jsem vnímala. Poslouchala jsem, jak mi Ai něco říká, jak se směje a jak je celkově veselá: „Víš..." náhle zvážnila, rychle jsem zpozorněla. Rychle jsem k ní přiblížila obličej: „Co?" znělo to, jako kdybych byla naštvaná: „No... chtěla jsem ti poděkovat," překvapilo mě to, ale poté jsem rychle zavrtila hlavou: „To nic není," „Já jen, že... tohle pro mě nikdo neudělal!" vydala ze sebe. Docela mi to bylo líto, ale poté s drobným úsměvem jsem pošeptala: „Ani já tohle pro nikoho nikdy ještě neudělala," pohladila jsem ji po tváři. Ucítila jsem při tom, jak se mi dělá špatně čím dál víc, ale školu jsem nakonec naštěstí přežila a domů jsem se rovněž doplazila.

Doma jsem si dala teploměr do podpaží a pohlédla na teplotu: „38 stupňů" pošeptala jsem, ale poté jsem si lehla do postele: „To prostě vyležím a zítra mi bude zase dobře," zavřela jsem oči a usnula.

Další den jsem se vzbudila zalita potem. Rychle jsem si i sedla, ale poté jsem si musela opět lehnout. Bylo mi špatně, sáhla jsem si na čelo a zjistila, že ještě hořím. Nahlas jsem vydechla, ale poté zavrtěla hlavou: „Dám si teda volno..." zavřela jsem oči a opět usnula.

Když jsem se vzbudila, měla jsem strašný hlad. Pomalu jsem se dostala z postele a šla do kuchyně. Netušila jsem, co nám vlastně zůstalo v ledničce. Ale když jsem se došourala do kuchyně, spatřila jsem Ai. Pootevřela jsem pusu, opravdu mě to překvapilo. Popošla jsem k ní: „Zdá se mi to?" „Ano, to se ti jen zdá," řekla se smíchem. Měla jsem vědět, že to nemyslí vážně, ale moje hlava byla zaslepena horečkou. Došla jsem k ní a chytila ji za ramena: „Aha..." políbila jsem ji. Když jsem se odtáhla, tak jsem viděla překvapení v jejích očích: „Dě... dělala jsem si srandu," trošku se pousmála, ale v tu chvíli jsem chtěla umřít. Místo toho jsem udělala jen pár kroků do zadu, ale spadla jsem na zem rovnou na zadek: „T...to je v pořádku," pověděla a ukázala mi misku: „Udělala jsem ti polívku," nastalo ticho, které ale přerušilo zakručení mého neposlušného břicho. Obě jsme se začaly smát.

Pochutnala jsem si na Aininým jídle, ale poté mě znova donutila jít do postele: „Umyju ti záda," řekla ještě předtím, než jsem se vůbec chystala si lehnout. Zrudla jsem: „Ale..." „No, neboj," zasmála se: „Po té puse to je jedno," ztichla jsem: „No tak, sundej si oblečení," otočila jsem se k ní zády a sundala si vrchní část mého pyžama. Dívka mi pomalu začala po zádech přejíždět jemnou houbou. Její prstíky se dotkly mých zad: „Včera jsi byla taky nemocná, že je?" pošeptala. Nemohla jsem ji lhát, kývla jsem: „Věděla jsem to!" řekla nahlas, ale poté jsem sklopila hlavu. Ai ale udělala něco nečekaného, objala mě a položila si hlavu na má holá záda. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, naštěstí mě neviděla: „Ai?" pošeptala jsem, ale dívka mě stále držela.

Opět nastalo ticho, začínalo mě to štvát a ji asi taky, protože se rozhodla, že mi sáhne na prsa. Vykřikla jsem: „Co to děláš?!" neměla jsem ani podprsenku. Její ruce se dotkly mé holé hrudi: „Obleč se," usmála se na mě: „Měla bys jít spát," kývla jsem, cítila jsem se unaveně. Vzala jsem si svršek a lehla jsem si: „Budeš tu, až se vzbudím?" zeptala jsem se ji. Ona se usmála a potvrdila mi to. Úsměv jsem ji opětovala a zavřela jsem oči.

Když jsem se vzbudila, bylo kolem půlnoci. Tušila jsem, že už tam nebude: „Odešla," pošeptala jsem, ale ucítila jsem, jak jsem do něčeho strčila, prudce jsem se zvedla a spatřila jsem, jak vedle mne Ai ležíš: „Vždyť se nakazíš," pošeptala jsem s úšklebkem, ale poté ji dala pusu na tvář: „Díky..." 

Když už dlouho nebyla kapitola, tak jsem se krapet rozepsala,  i když mi to připadá jako slátanina, ale berte to jako kapitolu za to, že jste byli schopni počkat, než se mi navrátí notebook. Taky se mi po tom dokonce i stýskalo... No každopádně doufám, že se vám tahle slátanina líbila a omlouvám se za případné kraviny, ale jsem už opravdu unavená. Poslední dobou jsem moc nespala, mám strašný spánek... no každopádně, tu teď ležím v posteli jen ve spodním a píšu vám tenhle proslov. No doufám, že se to líbilo a prosím ignorujte prosím pravopis :)).