Defame Me » Chris Motionless

4. Chris - Nothing is What It Seems

Hudba: SlipKnoT - Duality

(2,622 slov)

4. Chris - Nothing is What It Seems
Část první» Srcanton, město tajemství

Před pěti lety

Druhý den jsem z toho okna zíral znovu. A zíral jsem z něj i potom, co ke mně přišel Ricky. Zase ten typický den, kdy se naše životy utápí v prázdnotě a my ji potřebujeme nějakým způsobem zaplnit. Nemohl jsem celou noc zamhouřit oči. Musel jsem přemýšlet nad tím, kdo je ta žena s blonďatými kadeřemi, která se včera nastěhovala do sousedního domu.

Vrtalo mi to hlavou celou noc. Až do dvou do rána jsem nezavřel oči, jen jsem tupě civěl do stropu a myslel na tu ženu. Myslel jsem na ni, jako by se mi vkradla do mysli a nutila mě myslet na její tvář zahalenou slunečními brýlemi, na její blonďaté vlasy a na její tělo.

Přecházel jsem z místa na místo po malé kuchyni a nespouštěl oči z okna, ze kterého jsem měl výhled na ulici. Cítil jsem se jako v pasti, ze které nemohu uniknout. Byl jsem jako svázanej v řetězech.

Měl bych přestat myslet.

Měl bych přestat myslet na ni.

Měl bych si přestat myslet, že je MOJE.

Kousl jsem se do spodního rtu a udělal další kolečko kolem kuchyňského stolu. Když jsem byl u okna na druhé straně, trochu zbrkle jsem se otočil a bokem jsem vrazil do hrany stolu, až jeho nohy zaskřípaly o podlahu a místností se ozvalo pár ostřejších slov.

„Co blbneš?" ode dveří se ozval Ricky, který ani dnes nechyběl v mém domě. Někdy bych ho nejradši vyhodil, abych tu mohl být jen já spolu se svými myšlenkami, které mi teď působí doslova bolest hlavy.

Vrhl jsem na něj vražedný pohled a on se hned stáhl jako vystrašená ovce. „Přemýšlím," řekl jsem popravdě. I když to byla jen poloviční pravda. Takže by se dalo usoudit, že jsem polovičně lhal.

Ricky kývl hlavou a opřel se zády o zeď za sebou. Ve mně se začala vařit krev a vztek. Chci být chvíli sám. To je to tak těžký pochopit?

Zhluboka jsem své plíce zaplnil kyslíkem a zase vydechl. Přišlo mi, jako by mě takhle trápil schválně. Jako by byl k tomu všemu i slepý. Bez jakéhokoliv slova jsem se protáhl kolem něj do obývacího pokoje a své tělo nechal dopadnout do křesla u okna, přes jehož tabulky dovnitř pronikalo záříjové slunce. Už aby byl říjen. A nemyslím to jen v tom smyslu, že v ty dny nebude mít slunce takovou sílu. Na konci října se tu každoročně koná maškarní ples. Ale o tom jindy.

Položil jsem si hlavu do dlaní a poslouchal Rickyho kroky po místnosti a poté se mi do mozku zaryl jeho hlas. „Bolí tě hlava?"

Kousl jsem se do jazyka, abych mu náhodou neřekl něco, co nechci, a promnul si prsty oči. Byl jsem jako pod vodou. Otupělý a nejistý. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl podívat na Rickyho a přikývnout. Nic jsem mu neřekl. Prostě jen chci svůj klid.

Slyšel jsem jeho kroky, které se vzdalovaly. Zezadu jsem zaslechl šustění látky, jak se soukal do bundy a potom zase kroky. „Určitě chceš být sám," zamumlal ke mně a já měl před očima jeho nejistý obličej. „Tak já půjdu."