Defame Me » Chris Motionless

8. Chris - I Will Survive

Hudba: Of Mice & Men - Relentless

(2,544 slov)

8. Chris - I Will Survive
Část třetí » Pozor na to, co si přeješ

„Tak tady jsi, ty idiote!“ Procedil jsem skrz zaťaté zuby a chňapl Spencera za paži, který po mně koukal jako právě vylíhnuté kuře. Nesnáším, když se na mě lidé takhle dívají: jako když mi nerozumí, jako kdyby vůbec nevěděli, o čem je řeč a co jim to říkám. Těhle pohledů mám plné zuby a tomu, kdo ho na mě kdy použil, jsem toužil uštědřit jednu dobře mířenou ránu do zubů. A to platí i teď u Spencera. Nejraději bych ho umlátil k smrti jen kvůli jeho vykuleným očím, ale nejdřív s ním musím mluvit.

„Děje se něco?“ I jeho hlas mi lezl na nervy, ani jsem nevěděl proč. Nejspíš proto, že to byl prostě Spencer.

Těžce jsem polkl a očima se podíval nalevo i napravo, jako bych z jedné z těch dvou zmíněných stran očekával něco strašného, a chtěl bych se tomu za každou cenu vyhnout. Řekl bych, že jsem dnes večer ještě víc ve stresu, než kdy jindy, a dle Spencera - a jeho zkoumavého pohledu - soudím, že si toho všiml také. Nikdy jsem ho takového nezažil. Ke mně se vždy choval jako k mladšímu bratrovi, který potřebuje neustále napomínat, nikdy jsem ho neviděl, že by se na mě takhle díval. Že by se najednou naše role prohodily? Že bych v jeho očích už nebyl tím malým bratrem, na kterého musí dohlížet čtyřiadvacet hodin denně?

Postavil jsem se před ním víc vzpřímeně, abych mu dal najevo, kdo to tu z nás dvou teď řídí, a strčil si ruce do kapes. „Nic se neděje,“ spustil jsem klidným hlasem a hlavu odvrátil na stranu, abych se tak podíval do chumlu lidí, kteří tam buď jen tak postávali, nebo se pomalu hýbali do rytmu hudby.

„Tak proč-“

„Jen jsem se chtěl na něco zeptat,“ Skočil jsem Spencerovi drze do řeči a hlavu pomalu otočil zpět k němu. Cítil jsem mezi námi napětí a ve tváři byl trochu bledší, než obvykle. To mi na něm přišlo zvláštní. Vždycky byl uvolnění a nad krizovými situacemi kolikrát jen máchl rukou, on byl vždycky ten, který prohlašoval, že to nic není a teď se tady přede mnou klepe jako ratlík?

„Děje se něco?“ I když to zrovna nebyla ta hlavní věc, na kterou jsem se chtěl zeptat, i tak mě to zajímalo. Jednoduše jsem chtěl vědět, co se Spencerovi odehrává uvnitř v hlavě, protože kdybych se nezeptal teď, už bych k tomu neměl příležitost a ta otázka by mi vrtala v hlavě celý večer. A zrovna na dnešek potřebuji mít svou mysl čistou, ničím nezatíženou.

Sledoval jsem ho, jak po mě šlehl pohledem a jak se mu rozšířily oči. Možná strachem, protože se mi to bojí říct, nebo studem, protože to je pro něj moc osobní. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně a vzduch kolem byl najednou moc těžký na to, abych ho mohl vdechnout. A kdybych ho přeci jen vdechl do svých plic, nejspíš bych se udusil. I hlasy kolem byly o stupnici hlasitější, než před jednou vteřinou. Ale i přes to všechno jsem měl tušení, že zvenčí slyším šum korun stromů a ptačí zpěv. Tyhle zvuky - zvuky přírody - jsem miloval ze všeho nejvíc, vždy mi totiž připomněly domov a ty hezké chvíle v mém životě.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Spencer náhle ožil a vyhrkl na mě tuhle otázku, která mi nedávala vůbec žádný smysl. Byla to jako taková koule ničeho zabalená ve vzduchu, která směřovala ke mně, ale já ji nevěnoval ani ždibec pozornosti.