Defame Me » Chris Motionless

4. Chris - Angels Lie to Keep Control

Hudba: SlipKnoT - Snuff

(2,645 slov)

4. Chris - Angels Lie to Keep Control
Část třetí » Pozor na to, co si přeješ

Když jsem se dnes ráno probudil, uvědomil jsem si, že je sobota, a když jsem si uvědomil, že je sobota, vzpomněl jsem si na to, že je vlastně Halloween. Netroufám si tvrdil, že kdyby byla jenom sobota, tak bych byl o trochu klidnější. I o sobotách na ni myslím. Myslím na ni pořád - v jednom kuse, a i když bych na to všechno rád zapomněl, nějak to nejde, protože mi ji všechno kolem neustále připomíná - obrazy na zdech, tenhle starý koberec, všechny kouty v tomhle domě, jeho zdi... prostě všechno mi připomíná ji.

Dnes jsem si ale řekl ne. I minulý rok jsem na ni zavzpomínal na Halloween a nebylo to zrovna krásné. Vracely se mi hlavně ty špatné vzpomínky a zážitky, ty na které jsem ze všech ostatních chtěl zapomenout nejvíce. A asi by to letos dopadlo podobně - rozbitým nábytkem, zlostí nad sebou samým, výčitkami a spoustou otázek, na které si ani dnes nedokážu odpovědět sám. Možná bych měl na minulost zapomenout a už na to nemyslet, nepřipomínat si to a nestarat se o to. Přeci se říká "Co bylo, bylo", a to, co už bylo, se nedá vrátit zpět a přepsat minulost. Jednoduše musím žít s tím, co je a ne s tím, co bylo. Protože ty roky s Mariou se nevrátí. Nikdy.

Ale když jsem se už pomalu dostával do fáze mysli, kdy jsem v hlavě ty myšlenky už skoro neměl, stalo se něco, co mi je znovu připomnělo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tedy Ashley byla ten blesk, který se tu objevil tak náhle, že jsem byl zmatený, jestli to náhodou nebyl jen přelud. Sen. Hodně divný sen. Třeba jako ten, který se mi nedávno zdál. Pořád jsem tomu nechtěl věřit, že to byla opravdu ona, spíš jsem si pokoušel namluvit, že se nic nestalo, že to byl opravdu jen zlý sen. Jenže jakmile se rozhodnu, že bych se jí mohl omluvit za své předešlé chování, něco uvnitř mě zastaví dřív, než stačím cokoliv vymyslet a vypustit to z pusy. A to něco mi také hned připomene proč to dělá. Protože se mi zdál ten sen.

Rozbitá flaška od alkoholu, střepy, krev na podlaze a nesnesitelná bolest hlavy, která mě doprovázela pěkných pár dnů. Nic víc se mi od té noci nezdálo, na nic víc jsem si za ty dny nevzpomněl.

I tak ale pořád doufám, že se to postupem času nějak vyjasní, že si ještě na něco vzpomenu, nebo že se jednu noc znovu objeví ten sen, ale nebude tak rozmazaný jako prvně. Bude barevný, jasný a možná se mi v něm konečně objeví aspoň obličej té ženy, která mě podle snu uhodila něčím tvrdým do hlavy. Ne, nebyl to sen, byla to vzpomínka. Něco mi tím moje hlava chce říct. Něco, co se mi asi nebude líbit. Něco, co mě nadobro potopí. Tím jsem si jistý.

Asi jsem moc pověrčivý. Věřím i tomu, v čem si nejsem jistý, co neexistuje, nebo i tomu, čemu se věřit nedá. Svět je nejspíš prolezlý lháři skrz na skrz, a já jsem možná jeden z nich. Možná ten největší. Kdo jiný by celých pět let mluvil jen s těmi nejbližšími, kdo jiný by vycházel ven jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné a kdo by se úplně pomatl jen proto, že po pěti letech cítí najednou něco, co necítil už hodně dlouho? Někdy si přijdu jako nějaký duševně nemocný, jako někdo, kdo neví, co chce. Asi také nevím, co přesně chci, čeho chci dosáhnout a až kam chci dojít po své cestě života. Nejspíš bych byl schopen říct i to, že nevím, že si nejsem jistý v tom, čeho chci dosáhnout.