Defame Me » Chris Motionless

4. Chris - I'll Die By My Decisions

Hudba: SlipKnoT - Lech

(2,753 slov)

4. Chris - I'll Die By My Decisions
Část druhá » Hříchy minulosti

Před pěti lety

Potřebuji zachránit. Potřebuji vytáhnout z téhle ledové vody, ve které se topím a klesám dál ke dnu. S kyslíkem je to sekundu za sekundou horší. Potřebuji se nadechnout, ale hladina se mi ztratila z dohledu. A ať kolem sebe máchám rukama jak chci, nikam to nevede.

Kopnul jsem nohama jednou, dvakrát a třikrát, ale žádný viditelný výsledek z toho nevzešel. Už jsem začínal ztrácet naději. Začínal jsem být opravdu v koncích. Nezvládal jsem to. A nikde poblíž nebyl nikdo, kdo by mě vytáhl na břeh.

Zasloužím si to. Zasloužím si zemřít za svá rozhodnutí.
Zrovna jsem byl na cestě domů. Při chůzi mě doprovázel chladný vítr a mé myšlenky, které se zdály být nekonečné. Můj mozek teď představoval změť všeho, na co si teď vzpomenu. Změť myšlenek, které se točily kolem jednoho bodu, kterým byla Maria, z jejíhož domu jsem právě odešel.

Cítil jsem se, jako by mi došel kyslík a voda tlačila na hruď. Výše spomýnaný pocit se zdvojnásobil a mně došla poslední kapka naděje, že to bude zase fajn a já na všechno - na Mariu, na její hlas a úsměv - co nejdříve zapomenu. Jinak nebudu moct dál žít normálně. Bez toho, aniž bych ji měl stále před očima a v hlavě mi zněl její hlas.

Zdálo se mi, jako by mě při vstupu do toho domu někdo, nebo spíš něco, zaklelo. Je to asi stupidní myšlenka, ale moje hlava, ve které teď vládne ruch a nejistots, si to jinak vysvětlit nedokáže. Možná, že kdybych si to nechal v hlavě trochu rozležet a počkal, až odpadnou poslední kousky adrenalinu, našel bych pro to jiné vysvětlení.

S vrzající brankou jsem se vrátil do reality a k sobě před dům, ve kterém se teď zavřu na dlouhé dny a týdny. Potřebuji to všechno zpracovat a urovnat si myšlenky v hlavě, které jsem za žádnou cenu nedokázal zpracovat. Byly jako dotěrný hmyz. Stále mi hučí v hlavě a říkají ‚Všímej si nás!'. Neuměl jsem jim vzdorovat. Nedokázal jsem jen tak vypnout mozek a nemyslet na nic z toho, co se dnes stalo.

Jenže to nešlo. Nemohl jsem se zbavit myšlenek na její medový tón hlasu a na to, když řekla tu větu, kterou mi obrátila svět vzhůru nohama.

‚Od hodiny, co jsem tě uviděla, se mi tady líbí víc a víc.'. Přešel mi z toho až mráz po těle, jak mě ta věta okouzlila a zavřela do klece touhy. Ještě nikdy jsem nic tak intenzivního necítil. Bylo to nové a zvláštní.

Zastavil jsem se u dveří od svého domu a sehl se k rohožce před nimi, pod kterou si schovávám klíč, abych ho nemusel tahat všude s sebou. Bylo to pro mě tak lepší a nikdo o tom nevěděl. Nikdo krom Rickyho.

Nadechl jsem se studeného vzduchu a šahl jsem pod rohožku, odkud jsem vytáhl svazek ze tří klíčů. Natáhl jsem ruku ke klice a do zámku strčil klíč, ale vypadalo to, že jsou dveře otevřené. Zamračil jsem se na klíče ve své ruce a vstoupil do domu, který působil tiše. Jako by tu vůbec nikdo nebyl.

Sundal jsem ze sebe kabát, který jsem pověsil na věšák u dveří, a skopl jsem ze sebe boty. Miloval jsem, když jsem si doma mohl nosit prachobyčejné tepláky a tričko. Na koncertech šlo o image, ale vypadat tak celý den - oblékat se do drahých kožených bund s ostny na ramenou a zádech - bych nedokázal.