Defame Me » Chris Motionless

7. Ash - I'm Going to Hell

Hudba: The Pretty Reckless - Going to Hell

(1,705 slov)

7. Ash - I'm Going to Hell
Část druhá » Hříchy minulosti

Jakmile jsem vešla dovnitř domu, uvítal mě hlasitý psí štěkot. Toho chlupáče jsem viděla už ode dveří. Hnal se kolem zábradlí a teď sbíhá schody dolů, jen aby mohl přivítat svou paničku.

S úsměvem, který patřil jen a jen Barneymu, jsem si klekla na zem a chytila jeho tělíčko do náručí. Byl jednoduše rád, že jsem zpátky, a kdyby uměl mluvit, zeptal by se na to, kde jsem byla tak dlouho. Ale do toho mu nic není.

Pohladila jsem ho po chlupaté hlavě a podívala se mu do očí. „Jak ses tu měl?“ zeptala jsem se tiše. Odpovědí mi bylo hlasité štěknutí, které se rozlehlo po celém domě.

„Hodnej Barney,“ pochválila jsem ho a znovu ho podrbala na hlavě a vstala na nohy, u kterých se mi okamžitě začal Barney motat. Vypadal zmateně. Asi nečekal, že se dnes vůbec vrátím.

Udělala jsem krok vpřed, ale hned jsem se zastavila. Barney se totiž od mých nohou neodlepil a radostně přede mnou poskakoval, jako by mě neviděl věčnost. Byla jsem ráda, že je tak šťastný, ale jeho radost je teď až přehnaná. Asi nemá o nic silnější emoce, než já.

Nikdy jsem nebyla silná, co se týče emočních projevů. Když se mi chtělo smát, smála jsem se. Když mi ruply nervy, křičela jsem. A když mi bylo do pláče, tak jsem se jednoduše rozbrečela. Záviděla jsem lidem, kteří tohle umí ovládat, i když jich moc není. I tak jsem ale nechtěla být jiná.

Vlastně nikoho nic z toho nikoho nezajímalo. Mí rodiče byli zaslepeni jinými věcmi - tedy můj otec a Kathrin - a bylo jim celkově jedno, jestli se kvůli něčemu trápím. Když jsem končila školu, bylo jim fuk, že jsem jen tak tak zvládla závěrečné zkoušky. Byla jsem v té době na dně. Nedokázala jsem se nikomu podívat do očí.

Zradila mě hromada lidí. A já jim všem věřila...

Teď se za svá tehdejší rozhodnutí mohu jedině nesnášet, protože čas teď už vrátím jen těžko. Mohla bych se to pokusit napravit i teď, ale bojím se. Bojím se odmítnutí. Bojím se, že znovu prožiju ty chvíle, které se zdály být nekonečné.

Strach společně s časem je ten největší strašák v mém životě.
Spolu s Barneym u nohy jsem vystoupala do druhého patra. Dokonce i vystoupat pár pitomých schodů je pro mě výzva. Buď jsem moc stará, nebo mě zmáhl náročný den. Tak či tak se teď přiměji jen k tomu, aby zalezla do postele a...

Zarazila jsem se uprostřed chodby a pomalu otočila hlavu ke dveřím do pracovny. Lehce jsem se kousla do rtu a dál zírala na dveře, jako bych je jen silou vůle mohla otevřít.

‚Mohla bych si do té postele vzít něco ke čtení‘. Zrak mi okamžitě po dokončení myšlenky přelétl ke dveřím pracovny a já si najednou vzpomněla, že je tu něco důležitějšího a zajímavějšího, než spánek.

Přistoupila jsem ke dveřím a pomalu je otevřela, jako bych se bála, že na mě za nimi někdo čeká. Věděla jsem, že je to absurdní myšlenka, ale nedokázala jsem si jinak vysvětlit to, proč mi tak zběsile tluče srdce a dech se mi zadrhává kdesi v hrdle.

Cítila jsem se, jako bych kráčela na svou popravu...

Věděla jsem, že to je blbost. Že mám nejspíš až moc bujnou fantazii a proto ji musím krotit a přesvědčit se, že to vše jsou jen výmysly mé hlavy.