Defame Me » Chris Motionless

6. Chris - Give Careful What You Wish For

Hudba: Motionless in White - Infamous

(2,338 slov)

6. Chris - Give Careful What You Wish For
Část třetí » Pozor na to, co si přeješ

Vystoupil jsem z auta a zavřel za sebou nejen dveře auta, ale i všechny pochybnosti, a po štěrkové cestě, která pod každým mým krokem křupala, pokračoval až k obrovským dveřím domu, o kterém se toho říká více, než se ví.

A dnešní nocí se ke všem těm povídačkám přidá jedna další...

Když se za mnou ty těžké dveře zavřely, s kamenným výrazem jsem svou pozvánku předal chlápkovi za nimi. S pohledem do přeplněného sálu mi v mysli stanula ještě jedna vzpomínka. Netušil jsem proč, nebo jak se tam vzala, jednoduše tam byla a rozmíchala ve mně pocity a spolu s nimi se ve mně začala vařit krev. Proč? Protože jsem v té změti těl zahlédl zrovna to, kvůli kterému tu dnes jsem. Ashley.

Nevím dopředu, co se dnes večer stane. Netuším, jak se dnešní noc bude vyvíjet a jakým směrem se vydá. A už vůbec nepočítám s tím, že se mi po celou dobu, co mi bude nablízku, bude dařit být klidný. Obávám se, že ten poslední bod se mi bude plnit obzvlášť těžce a budu se muset držet dost zkrátka, abych nevytropil první hloupost, která mě napadne, nebo abych na to nešel moc rychle. Moc dobře vím, že na to musím pomalu. Že nesmím nikam spěchat. Že všechno má svůj čas. Nesmím nic zkazit, i sebemenší detail musí být perfektní.

Proplul jsem kolem stovky dalších lidí, kteří své tváře skrývaly pod maskami a šťastnými úsměvy, až jsem se dostal na samotný okraj parketu. Při cestě sem mi několik lidí věnovalo pohled, ze kterého se mi zhoupl žaludek, jiní se zajímali o své taneční partnery a ti další se mi raději vyhnuli obloukem. Zdálo se mi, jako by se tu v sále vysoko u stropu vznášel pocit, ze kterého má polovina hostů husí kůži. Také kolem mě proudí, ale já, na rozdíl od těch bezcenných loutek vím, co od něj mám očekávat. Asi by vás zajímalo, co to je za pocit. Hlavou vám zní stále do kolečka otázka: jaký je ten pocit, co cítíš, když se ti dostane pod kůži? Řekl bych, že je to něco jako klidný rybník a hurikán dohromady. Prostě něco, co mě nemůže zastrašit.

Vidím na ostatních, jak na ně ten pocit, který se skrývá vysoko nad jejich hlavami, působí. Všichni se ustavičně ohlížejí za sebe, otáčejí hlavou na strany, nebo se dokonce nervózně kousají do rtů a kmitají očima ze strany na stranu. Jen já stojím uprostřed toho chaosu klidně a nehnutě, jako bych byl jen pozorovatel a ne přímý účastník plesu. Všichni tuší, že se něco stane, ale už nevědí, co to něco bude. Nevědí vůbec nic, ti falešní pokrytci, z jejichž obrovských úsměvů se mi dělá zle.

Kdyby jen věděli... Kdyby jen věděli, kdo tu mezi nimi stojí (a co se chystá udělat) určitě by jim ty úsměvy zmizely z tváří, a nahradil by je úžas, který by se odrážel v jejich očích. A všechny ty oči by směřovaly na mě. Ale protože nikdo v tomhle sále - kromě Spencera - nemá ani tušení, co se mi prohání hlavou, nikdo se na mě nepodívá déle, než na pár bezvýznamných vteřin, a tak jsou všechny mé myšlenky v bezpečí. V bezpečí vůči ostatním.