Defame Me » Chris Motionless

1. Ash - It Doesn't Feel Right

Hudba: PVRIS - Let Them In

(2,707 slov)

1. Ash - It Doesn't Feel Right
Část třetí » Pozor na to, co si přeješ

Celý dnešní den jsem si přála, aby se tu neobjevil Chris. Každičký den z těch dvou týdnů, které uběhly jako voda, jsem trnula s pohledem upřeným ven z okna v kuchyni, dívala se na jeho dům a přála si, aby zaklepal u dveří a všechno mi vysvětlil. Byla jsem jako na trní a kvůli tomu, co se tu nedávno odehrálo, jsem toho poslední dobou moc nenaspala. A už vůbec z toho nebyla moudrá. Neúnavně jsem toužila po tom dozvědět se, proč mi to Chris řekl. Jestli to bylo čistě z nenávisti, nebo to myslel úplně jinak. Třeba mi tak chtěl naznačit, že v minulosti udělal něco, čeho teď lituje. Ale asi si už neuvědomil, jak mi tím zamotal hlavu.

Popravdě, poslední dny jsem měla v hlavě jen Chrise. A to i přes to, jak moc jsem se snažila na něj nemyslet. Zkoušela jsem se zaměstnat i čtením knihy, kterou mám rozečtenou víc než dva měsíce, ale místo písmen mi před očima tancovala silueta jeho obličeje a v hlavě mi hučel jeho hlas, který mě varoval, ať se od něj držím dál. Ale já jsem asi moc tvrdohlavá. Asi jsem až moc svá, a proto všechno, do čeho jen strčím nos, dopadne špatně. Jsem jako takový magnet na problémy. Už Kathrin mi kdysi říkávala, že jsou se mnou jen problémy a žádný užitek, a teď si musím přiznat, že měla pravdu.

Ale najednou jako by se v mé hlavě stiskl knoflík a já si už nebyla jistá ničím. Jedině tím, že jsem se zbláznila, a tak se co nevidět ocitnu někde v místnosti, kde jsou v oknech mříže a dveře jsou neustále zamčené. Ocitnu se v blázinci, i když si nemyslím, že jsem blázen. Přeci nijak nikoho neohrožuji, nikdy jsem nikoho nenapadla a nikomu jsem ani nevyhrožovala, nebo jinak napadla. Ale to o sobě blázni říkají, ne? Říkají, že blázny nejsou, i když jimi skutečně jsou. Jen si to bojí přiznat.

I tak jsem si ale myslela, že to není správné, takhle na něj myslet a představovat si, co by se stalo, kdyby. Protože ono žádné kdyby nebude, to mi dal jasně najevo. Drž se ode mě dál. Přesně takhle mi to dal najevo a já bych jeho varování měla brát vážně a řídit se jím, jenže... Je tu něco, co mi v tom brání.

Chris je jako oheň, který hoří uvnitř mého mozku a já se ho marně pokouším zkrotit. Vlastně se o to ani nesnažím. Nechávám ho hořet, nevšímám si ho a jen čekám, až se rozšíří po celém mém těle. Až mě spálí na popel.

Dokonce i v téhle vyřezané dýni, kterou držím v rukou, vidím jeho oči. Na moment mě zamrazí, jako kdyby tam skutečně byly a pozorovaly mě, ale poté jsem si uvědomila, že zrovna stojím ve výloze, kterou na mě vidí všichni. Položím vyřezávanou dýni na místo jen pár centimetrů vzdálené od skla výlohy, a zvednu hlavu, abych se ujistila o tom, že jsem ještě před chvílí měla pravdu. Pravdu v tom, že nejsem blázen ani psychopat. A možná, že jím opravdu nejsem. Kdo jiný by do výlohy koukal jako do trezoru, aniž by nebyl blázen, nebo úplně vyšinutý?

Zrovna na mě koukal muž. Nebo aspoň myslím, že koukal na mě a ne na tu umělou kostru za mnou. Rozhodně je také atraktivní, snad atraktivnější, než já, i když ji tvoří jen umělé kosti, ale určitě má něco do sebe. Je dost... Kostnatá.

Ztěžka jsem polkla a sklopila zrak k dýni, kterou jsem před chvílí položila na místo před sklo a snažila se toho muže ignorovat. Netušila jsem jestli mě zná, nebo mu jen přijdu tak atraktivní, jako tahle kostra. Popravdě, jeho pohled mě přiváděl do rozpaků, div jsem se nečervenala, a nešla se schovat někam za krabice. Vůbec jsem nechápala, co to se mnou poslední dobou je. Nejdřív Chris a teď tenhle podivín. A to se musím přiznat, že dřív mě chlapi vůbec nezajímali a obcházela jsem je velkým obloukem, dokonce jsem jim ani neodpovídala, když se mě zeptali na čas. Přišli mi divní, a tak jsem se k nim také chovala. Ale teď je to jiné. Teď jejich přítomnost doslova vyžaduji - tedy aspoň tu Chrisovu.